Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

  • english

Chtěla jsem si postavit školu v Africe

Úvodní stránka » Chtěla jsem si postavit školu v Africe

Pohnutky mladé Češky


Státy financují všelijakou rozvojovou pomoc, platí milióny bůhvíkam a konkrétní výsledky často není vidět. Rozhodla jsem se udělat něco hmatatelného. Bylo mi 26 let a lákalo mě změnit svůj život od základu, zkusit podniknout něco, o čem jsem už sice dlouho mluvila, ale vypadalo to, že u mluvení také jen zůstane.

V té době jsem již měla půlroční pracovní zkušenost s jednou rozvojovou organizací v Malawi v jihovýchodní Africe, ale zpětně si musím přiznat, že ačkoli to byla zkušenost zajímavá a důležitá, vlastně jsem si z ní moc nevzala. Celkový dojem z pobytu v Africe byl ochromení šílenou bídou místního obyvatelstva, rozhořčení nad nespravedlností toho, kde se kdo z nás narodil a jaký život nám tím pádem přísluší, a také příjemné vibrace z toho, jak moc je možno pro tyto lidi udělat, aby se jim žilo příjemněji.

V roce 2005 jsem tedy napsala návrh vlastního rozvojového projektu pro Malawi, zvláštní shodou okolností sehnala potřebné peníze a coby členka občanského sdružení Development WorldWide, které akci do jisté míry svým jménem zaštiťovalo, jsem byla připravena vyrazit. Sestavila jsem mezinárodní tým dobrovolníků a v říjnu 2005 jsme odletěli do Malawi. Naším cílem bylo vybudovat ve venkovské oblasti předškolu pro děti ve věku 3-6 let, která by se zároveň mohla stát i veřejným komunitním centrem nabízejícím nejrůznější programy dle zájmu místních lidí.

Tohle je náš „Project Team“: Já, Tereza Mirovičová a:


Simon Gates
z Británie

Simone Fuchs
ze Švýcarska

David Leflar
z USA

Michal Kabelka
z Čech

Jak jsme se v Malawi zabydleli


Po příletu do Malawi jsme se setkali s ředitelem CONGOMA, Sdružení nevládních organizací v Malawi, protože nám slíbil pomoc při hledání vhodné vesnice pro stavbu školy. Místo pomoci jsme dostali třicetistránkový seznam organizací. Dost nás to vyvedlo z míry a nakonec jsme se rozhodli najít si místo pro školu sami.

V listopadu 2005 jsme místo našli. Stala se jím vesnice Juma v kopcovité oblasti jižní Malawi přibližně 30 km od města Blantyre. Do vesnice nás pozval středoškolský učitel Peter V., kterého jsem znala z dob svého předešlého působení v Malawi v roce 2003. Peter zprostředkoval setkání se svým mladším bratrem – náčelníkem vesnice Juma.

Náčelník Juma nemluvil anglicky, byl viditelně silný alkoholik, během rozhovoru se třásl a na většinu otázek odpovídal kývnutím hlavy a tichým OK. Měli jsme se nad tím tenkrát asi víc zamyslet, ale byli jsme jaksi uneseni z toho, že celý plán nabírá konkrétní podoby. Peter byl naopak velmi energický a duchapřítomný. Hovořil o nutnosti předškolního vzdělání, které je v této oblasti zanedbáno, a o nutnosti změny. Jako jediný na tomto setkání mluvil oběma jazyky – chi-chewa a angličtina – a překládal pro obě strany.


kopce Malawi

vesnice Juma

Výsledek setkání se nám jevil pozitivní:
– škola bude postavena ve vesnici Juma, několik metrů od náčelníkova domu
– dostaneme malý pozemek určený pro výstavbu domu, ve kterém budeme po dobu svého 3-letého pobytu žít a který může být později pronajímán za účelem finanční podpory školy a komunitního centra
– na nedalekém kopci byl vyhrazen kus země pro zahradu budoucí školní kuchyně, kde se bude pěstovat kukuřice, kasawa, buráky a další plodiny

Veškerá půda, kterou jsme dostali k dispozici a která doposud tradičně patřila náčelníkovi Juma, byla přenechána zdarma a pouze na základě ústní dohody.


náčelník Juma

Peter Van Gelder

V listopadu 2005 se začalo stavět. Veškeré náklady jsme hradili my z prostředků získaných od sponzorů projektu. Najali jsme zhruba 40 dělníků a Petera jsme zaměstnali na pozici Extension Officer. Jeho úkolem bylo překládat a pomáhat zajišťovat hladký průběh výstavby. Naše představa byla, že školu dokončíme v únoru 2006 a předáme ji místní komunitě. Také jsme chtěli komunitu podpořit v začátcích nějaké výdělečné aktivity, která by finančně zabezpečovala provoz školy jako platy učitelů a školní pomůcky, a vystačila by i na pokrytí nákladů činnosti komunitního centra (sportovní kroužky, diskusní klub pro mládež, zahrada s léčivými bylinami, výuka čtení a psaní pro dospělé …). Chtěli jsme, aby se celý projekt co nejdříve stal samostatným a nezávislým na finanční podpoře zahraničních sponzorů.

Extension Officer lže a krade


V prosinci 2005, když už byla stavba školy téměř dokončena, začaly problémy. Nachytali jsme Petera, jak krade stavební materiál. Především ale vyšlo najevo, že od začátku zneužil jazykové bariéry a roznášel lži o povaze celého projektu. Například tvrdil, že jsem matkou jeho dítěte a do Malawi jsem přijela, abych jeho rodině darovala školu. Upřímně nás to šokovalo. Odebrali jsme Peterovi jeho pozici Extension Officera, ale nepředpokládali jsme, že by tento incident mohl mít závažnější následky. Opak byl pravdou.

Peter měl ve vesnici velký vliv. Je to univerzitně vzdělaný člověk, má pravidelný příjem (jakožto středoškolský učitel), vlastní automobil (byť nepojízdný), je nejstarším bratrem v náčelníkově rodině (v Malawi tradičně důležité postavení). Vyhrožoval nám, tvrdil, že bez jeho podpory projekt nemůže pokračovat a že škola je vystavena na jeho půdě, a tudíž patří jemu. Chodil od domu k domu a přesvědčoval lidi, že škola je jeho, neboť to byl on, kdo bílé lidi do vesnice přivedl. Někteří vesničané měli z Petera strach, mluvilo se o čarodějnictví, uhranutí a černé magii, a situace se stala ze západního hlediska absurdní a nezvladatelná. Veškeré práce na výstavbě školy byly dočasně zastaveny.


Justin

V únoru 2006 jsme získali nového člena týmu. Justin Namizinga je rodilý Malawec, mladý, ambiciózní, inteligentní, otevřený novým myšlenkám, s několikaletou zkušeností spolupráce s různými rozvojovými a humanitárními organizacemi. Jeho znalost místního jazyka a zvyků se pro nás a naši práci stala nezbytností.

Hodnotili jsme vzniklou situaci a zvažovali možná řešení. Měli jsme několik schůzek s Peterem za přítomnosti jeho rodiny, reprezentantů místní základní školy a státních úředníků zastupujících ministerstvo rozvoje venkova. Mluvili jsme o tom, kdo je vlastníkem školy a půdy, na které je postavena. Po mnoha hodinách vyčerpávajících jednání, která by svou formou i obsahem běžnému Čechovi připadala prazvláštní, se nám podařilo přimět Petera k podpisu dohody, která potvrzuje, že škola i půda patří celé komunitě, nikoli jemu či jeho rodině, neboť se jedná o veřejně prospěšný projekt.


12 náčelníků

Somba a Peter

V březnu 2006 jsme zorganizovali velké setkání, abychom veřejně objasnili vzniklou situaci. Důležitým účastníkem byl Traditional Authority Somba, tradiční náčelník náčelníků zhruba dvou set vesnic v naší oblasti. Dalšími účastníky byli náčelníci 12 vesnic (včetně náčelníka Juma), pro které je škola určena, pozvali jsme také reprezentanty okolních základních a středních škol, zdravotnických center a rozvojových neziskových organizací působících v této oblasti. Pozván byl i Peter.


rozestavěná škola

Setkání se nám zdálo velmi plodné. Pravda o projektu a výstavbě školy byla zprostředkována všem zúčastněným z první ruku a pomluvy byly vyvráceny. Traditional Authority Somba potvrdil, že půda, na které je škola postavena, již nepatří náčelníkovi Juma, nýbrž celé komunitě, protože na ní vznikl komunitní veřejně prospěšný projekt. Náčelníci byli rozhořčeni Peterovým chováním a přiměřeně nadšeni prospektem školy a možných aktivit v ní. Peter byl veřejně nazván chamtivým a sobeckým mužem.

Dalším krokem bylo spravit o vzniklé situaci veřejnost – vesničany 12 okolních vesnic. Chtěli jsme jim říct pravdu o celém projektu a výsledcích setkání s náčelníky. Většina vesničanů dosud věřila, že projekt je darem bílých lidí Peterovi. Bylo nezbytné dát lidem na vědomí, že vznikající škola je veřejným vlastnictvím, nikoli majetkem jediného muže. Vesničané by měli dostat šanci rozhodovat o projektu a jeho budoucnosti a dokončit stavbu školy.

Bílý muž možná neví všechno nejlíp


Rozhodli jsme se provést také hlubší průzkum situace v okolních vesnicích, zjistit jaké konkrétní problémy a potřeby místní lidé pociťují nejvíce (je to nedostatek jídla či vzdělání?, jsou to nemoci či předčasné sňatky a těhotenství?, je to nezaměstnanost? ….). Nechtěli jsme založit povahu vznikajícího komunitního centra na našich vnějších předpokladech o tom , co lidé chtějí a co je pro ně nejlepší. Ostatně takové tendence jsou dost často viditelné u jiných rozvojových projektů. Mnoho projektů vzniká právě na základě toho, jak situaci vnímají zahraniční pracovníci neziskových organizací. Když se na to člověk podívá z výšky, je to opravdu velmi nelogické. Obyvatelé “obdarovaných vesnic“ si pak samozřejmě “darů“ neváží a po uplynutí doby, kdy jsou projekty řízeny či alespoň monitorovány dárcovskou stranou, projekty zanikají. Tak přichází velká část prostředků investovaných do rozvojových projektů vniveč.


průzkum v jedné domácnosti

My sami jsme se této chybě zpočátku vyhnout nedokázali a nyní jsme se ji snažili napravit.
Průzkum proběhl v březnu a dubnu 2006. Navštívili jsme přes 80 domácností a také školy, zdravotní centra a sirotčince v naší oblasti. Postupně pak i různá ministerstva a státní úřady, které mají na starosti rozvoj venkova.

Spolupráce se státním aparátem v Malawi je poněkud vyčerpávající; nespolehlivost, plané sliby, dezorganizovanost … Došli jsme k názoru, že vládní orgány je třeba respektovat, ale nikoli se na ně spoléhat. Pouze opakovanou spoluprací s několika konkrétními pracovníky se nám nakonec podařilo navázat alespoň přijatelné pracovní vztahy.


schůze

V květnu 2006 začala veřejná setkaní v každé z 12 vybraných vesnic. Většinou se dostavil jen zlomek obyvatel, zhruba 30 osob. Program byl vždy stejný – představit sebe, tým externích pracovníků Development WorldWide, objasnit povahu celého projektu, vysvětlit, že vznikající komunitní centrum může místním lidem pomoci iniciovat a provozovat různé programy týkající se vzdělávání, zdraví a potravinové zabezpečenosti. Komunitní centrum se má stát co nejdříve soběstačným, to jest nezávislým na penězích od zahraničních sponzorů.

Chtěli jsme vytvořit exekutivní výbor skládající se z 12 dobrovolníků – zástupců každé z 12 vesnic, pro které je komunitní centrum určeno. Jejich úkolem bude vykonávat činnosti spojené s rozvojem centra, zapojovat další dobrovolníky ze svých vesnic a v pozdější fázi převzít management celého projektu do vlastních rukou. Na konci každého setkání přítomní vesničané mezi sebou zvolili 1 dobrovolníka – budoucího člena výboru.


exekutivní výbor školy

Bylo jasné, že tito dobrovolníci se na rozvíjení komunitního centra musí podílet skutečně dobrovolně – tj. bez nároku na finanční odměnu. Konec konců je to projekt pro ně a jejich děti, a jejich účast bude nezbytná i poté, co my odejdeme a přestaneme projekt podporovat.

V červnu 2006 proběhlo týdenní školení pro členy výboru. Pořádali jsme je ve spolupráci s malawským ministerstvem rozvoje žen a dětí a mezinárodní rozvojovou organizací World Vision. Cílem školení bylo připravit členy na jejich novou roli reprezentantů veřejně prospěšného projektu ve své komunitě – inspirovat je, vybavit základními znalostmi o managementu a finanční odpovědnosti, poradit jak nejlépe vzbudit v ostatních lidech zájem o projekt a rozšířit tak řady dobrovolníků, hovořit o překážkách, kterým budou muset čelit.

V srpnu 2006 společně s předsedou, sekretářkou a pokladníkem výboru jsme zaregistrovali projekt na ministerstvu. Stal se tak oficiální komunitní organizací se jménem UMODZI – MBAME CBO (Community Based Organization). My sami figurujeme jako Kontrolní rada (the Trustees).


kopání latrín

V době od března do září 2006 zároveň probíhalo dokončovaní školní budovy. Členové výboru a další dobrovolníci přicházeli vymalovat třídy, nanosit vodu a písek od řeky a vycementovat prostor před školou, vykopat a postavit latríny, zasázet trávu, sklidit kukuřici ze školní zahrady, …..

Práce postupovaly pomalu. Lidé nebyli placeni, jen pro ně bylo zajištěno ve dnech práce jídlo. Ani za písek a cihly jsme neplatili, jako tomu bylo na začátku. Písek přinášely ženy od řeky a cihly vypalovali muži z hlíny. Pravděpodobně především kvůli tomuto rozdílu jsme se s dobrovolníky často dostávali do diskusí o tom, proč nejsou za práci odměňováni. Pokud jim budeme za jejich účast platit, co se stane, až tu nebudeme? Znamená to, že s naším odchodem projekt skončí? Shodli jsme se s nimi na tom, že je nutné, aby co nejdříve začali s nějakou finančně výdělečnou činností, jejíž výnosy by podporovaly aktivity komunitního centra a postačily snad i na drobné odměny zúčastněným dobrovolníkům. My byli připraveni je v začátcích takové činnosti finančně i jinak podpořit.

Začíná škola


V září 2006 byla budova komunitního centra dokončena a mohla začít sloužit svému původnímu účelu, tj. coby škola pro děti ve věku od 3 do 6 let. Společně s několika členy výboru jsme vybrali 4 z 30 žadatelů o práci učitele v UMODZI MBAME předškole. Všichni pocházejí z okolních vesnic, mají středoškolské vzdělání a zkušenost s výukou dětí předškolního věku.


zápis do školy

žáci s cedulkami

učitelský sbor

první den ve škole

V říjnu 2006 proběhl zápis do školy. Bylo zapsáno 60 chlapců a 50 dívek ve věku 3-6 let, zhruba pětina jsou sirotci. 31. října 2006 škola poprvé otevřela. Výuka probíhá každý pracovní den od 8 do 12 hodin, součástí je také teplé jídlo, které ve školní kuchyni připravují vždy 2 z rodičů.


oběd

školní kuchyně

Rodina každého z dětí má platit měsíční příspěvek 50 Malawských Kwacha (10 Kč). Většina rodičů či opatrovníků ovšem neplatí, často ale nikoli z důvodu finanční neschopnosti, ale z nedbalosti. Tato nedbalost a nedostatek zájmu je ostatně vlastní většině lidí zapojených do projektu. Vidíme to velmi jasně například na tom, jak “zúčastnění” rodiče a dobrovolníci neprojevují žádnou vůli školu udržovat a vylepšovat nebo rozšiřovat její programy, tak aby se z ní stalo skutečné komunitní centrum sloužící nejen dětem předškolního věku, ale i mládeži a dospělým.

Zklamání?


Náš tým má spoustu nápadů, které by se daly snadno realizovat a zároveň měly pozitivní dopad. Třeba vybudovat před školou dobré hřiště, vybavit školu knihami pro mládež a zřídit odpolední čítárnu, založit zahradu s bylinami pro alternativní medicínu, hodiny čtení a psaní pro dospělé. Jsme připraveni uhradit vstupní náklady těchto aktivit, např. knihy, stavební materiál či školení, ale zjišťujeme, že komunita, ačkoli si je této možnosti plně vědoma a vítá ji, žádnou snahu o její realizaci vlastně neprojevuje.

To je velmi důležité zjištění a trvá určitou dobu, než jsme si je schopni plně uvědomit. Postupně začínáme chápat, že pasivita vesničanů pramení v první řadě z toho, že nikdy sami o podobný projekt ve své komunitě nestáli. UMODZI-MBAME CBO vznikla na základě snah našeho týmu, byla řízená našimi vizemi, zvnějšku vnímanými potřebami místních lidí a snad i pocitem nutnosti postavit se tzv. globální nespravedlnosti. To, že se vesničané nechápou šance něco pro sebe a své děti udělat, nám připadalo nepochopitelné. Bylo ale nutné připustit si, že pokud lidé nemají zájem a necítí potřebu svou komunitu změnit, nemá smysl, abychom se my, zástupci rozvojové organizace, snažili jejich postoj zvrátit.

Pomáhat těm, kteří si pomohou sami


Tento fakt se velmi jasně odráží ve světle zkušenosti, kterou jsme získali s jinou komunitou. Vesnice Kantimbanye, narozdíl od vesnice Juma, leží daleko od silnice, je těžko dostupná, a proto uniká pozornosti a rozvojovým snahám vlády i nevládních organizací. To asi přispívá k tomu, že ve vesnici Kantimbanye lidé čelí svým problémům docela jinak.

Demografická a sociologická fakta v Kantimbanye jsou stejná jako ve vesnici Juma a zbytku Malawi (většina lidí žije pod hranicí chudoby, 13%ní dětská úmrtnost do 5 let, šestina občanů žije s virem HIV nebo má AIDS, předčasné sňatky a těhotenství, nedostatečná či nefunkční lékařská péče, podvýživa, 40%ní negramotnost ….), ve vesnici Kantimbanye se ale lidé snaží své problémy aktivně řešit.


Kantimbanye

komunitní centrum

Už v roce 2003 s ohledem na alarmující růst počtu sirotků a jejich životní podmínky se zde vesničané sami zorganizovali a založili 4 komunitní centra, která slouží zhruba 200 dětem ve věku do 7 let jako škola a kde dostanou denně najíst. Vesničané také cítí nutnost postarat se o opuštěné staré a nemocné, navštěvují tedy jejich domácnosti, perou jim oblečení, okopávají zahradu, kupují nezbytnosti jako mýdlo či sirky, hovoří s nimi … To vše obstarává přes 120 dobrovolníků, lidí, kteří jsou ochotni obětovat svůj čas a omezené finanční prostředky pro zlepšení podmínek ve své komunitě.

Dobrovolníci z vesnice Kantimbanye se dozvěděli o naší přítomnosti, pozvali nás na návštěvu svých komunitních center a ptali se, zda a jak jim můžeme pomoci.

Situace v Kantimbanye je velmi odlišná od té v našem původním projektu ve vesnici Juma. Zde v Kantimbanye jsou místní lidé tou tažnou silou veškerého rozvoje. Sami si uvědomili své problémy a potřebu je řešit, a aktivně se o to snaží. Cokoli dělají pro svou komunitu vychází z jejich přesvědčení a touhy po zlepšení situace. Není nutné je jakkoli postrkovat či inspirovat.


rozestavěný mlýn

Toto setkání pro nás bylo velmi důležitou zkušeností. Uvědomili jsme si propastný rozdíl mezi podporou lidí, kteří jsou jen pasivními přijímateli, a podporou lidí, kteří pro sebe dělají maximum svépomocí a zároveň se snaží nabýt více znalostí, schopností a finančních prostředků, aby svůj potenciál mohli rozvinout naplno. Samozřejmě jsme se rozhodli komunitu v Kantimbanye podpořit. Pomohli jsme dobrovolníkům získat oficiální status komunitní organizace, již téměř rok jim nabízíme pravidelné školení učitelů a v neposlední řadě jsme jim poskytli finance (částečně jako půjčku) k výstavbě mlýna na kukuřici, který je v této oblasti velmi žádoucí. Výnosy budou použity k udržení a rozšíření stávajících aktivit ve vesnici.

Nyní v červnu 2007 je mlýn ve výstavbě. My, jakožto podpůrná organizace, financujeme pouze to, co dobrovolníci z finančních důvodů nemohou obstarat sami – cement, vlnitý plech, hřebíky a samotný mlýn. Všechno ostatní obstarávají dobrovolníci. Dělají to sami pro sebe a svou komunitu, takže necítí potřebu být placeni za nanošení kamení a písku či zednickou a truhlářskou práci. Aktivní účast na výstavbě mlýna jim navíc dodá pocit, že jsou jeho skutečnými vlastníky, budou za mlýn cítit zodpovědnost a potřebu jej udržovat.

A co Juma?


Zatímco utužujeme pracovní vztah s dobrovolníky v Kantimbanye, stále ještě úzce spolupracujeme s UMODZI-MBAME CBO ve vesnici Juma. Exekutivní výbor od nás dočasně dostává 17.000 Malawských Kwacha (3.000 Kč) měsíčně na platy učitelům, nákup školních pomůcek a jídla, a sám obstarává provoz školy. Chápeme, že tímto způsobem je škola neudržitelná, protože závisí na vnějším zdroji 17.000 Malawských Kwacha měsíčně. Výbor, dobrovolníci a rodiče dětí, které školu navštěvují, ti všichni vědí, že tato finanční podpora potrvá maximálně do března 2008. Vědí, že je na nich, aby iniciovali nějakou finančně výdělečnou činnost, jejíž výnosy by pokryly náklady na provoz školy, a vědí také, že pokud se s nějakým rozumným plánem obrátí na nás, rozhodně je v začátcích takové činnosti finančně i jinak podpoříme. Pokud se své šance nechopí, my na tom mnoho změnit nemůžeme.


školení učitelů

když není papír, píšeme do písku

Kromě toho pokračujeme v intenzivní práci se 4 učiteli UMODZI-MBAME. Výsledky téměř každodenního monitoringu výuky a následných konzultací jsou velmi viditelné. Děti při výuce hrají nejrůznější hry, sportují, modelují zvířátka z hlíny, dostávají otázky a prostor k individuálnímu sebevyjádření, což jsou věci v malawském systému předškolního vzdělávání velmi nezvyklé. Každý měsíc navíc pořádáme 3-denní intenzivní školení, kterých se kromě 4 UMODZI-MBAME učitelů zúčastňuje také dalších 13 z okolních školek a sirotčinců. Během těchto školení se nám nejlépe osvědčilo nepracovat formou klasických přednášek, ale ponechat děti ve třídě jako v běžný školní den, a účastníky vystavit předem připraveným blokům výuky. Později s účastníky rozebíráme, co se jim na ukázkových lekcích líbilo, co by naopak udělali jinak. Inspiraci, kterou během těchto školení získají, poměrně snadno uplatňují i ve svých školách.


pokladník dělá vyúčtování

Naší snahou do budoucna je z UMODZI-MBAME předškoly udělat předškolu modelovou (Model Community Based Childcare Centre), která by nejen poskytovala kvalitní péči a vzdělání, ale zároveň sloužila jako centrum, kde se okolní organizace a školky budou moci učit a inspirovat.

Otázkou však stále zůstává, co dělat v případě, že v březnu 2008 UMODZI-MBAME stále ještě neprokáže žádnou snahu o soběstačnost. Máme se smířit s tím, že UMODZI MBAME budeme nadále finančně podporovat dokud jen to bude z naší strany možné? Je nezasloužená podpora pasivních komunit skutečně rozvojovou prací? Ospravedlní ji pár stovek zvídavějších a lépe živených dětí? Máme zapomenout, že naším cílem jsou aktivní a soběstačné komunity? Přijmout, že pro velkou část současné generace dospělých Malawců je pasivní čekání na pomoc nezměnitelnou realitou a doufat, že nová generace, generace dětí, které vyrůstají ve školkách jako je ta UMODZI-MBAME, již vezme svůj osud do rukou mnohem jistějších, ráznějších a sebevědomějších?

Právo za pytel cukru


Ani situace s Peterem není dořešena. Stále se snaží domoci své role “spoluzakladatele projektu”, kterým se rád nazývá, a někdy své zájmy prosazuje metodami ne zrovna umírněnými. Tak například škola jedné noci přišla o několik stromů, pod kterými probíhala část výuky, jindy zase ”někdo” vytrhal na školní zahradě čerstvě zasazenou kasawu, banánovníky a ananasy. Postoupili jsme svou stížnost na Peterův vandalismus až k Traditional Authority Somba, bohužel nám bylo řečeno, že máme zapomenout na minulé spory a znovu dát Peterovi v rámci projektu placenou pozici. Později jsme se doslechli, že Peter byl viděn, jak doručuje do domu Traditional Authority Somba pytle cukru …

V poslední době proběhlo několik oficiálních jednání týkajících se Peterových požadavků na vlastnictví školy. Kromě Petera a zástupců exekutivního výboru se jich zúčastnili také Traditional Authority Somba, zástupci ministerstva, u kterého je UMODZI-MBAME registrována, a několik vesničanů z Jumy, kteří sice nejsou aktivními dobrovolníky, ale zkrátka cítí potřebu zasáhnout. Z našeho pohledu je situace velmi jasná. UMODZI-MBAME CBO je podle malawských zákonů oficiální komunitní organizací, z čehož plyne, že ji nesmí vlastnit jedinec, nýbrž je majetkem komunity, která se o ni stará. Traditional Authority Somba, který v březnu 2006 veřejně potvrdil a dokonce i podepsal a orazítkoval dokument, který říká, že škola i její pozemek patří celé komunitě, nyní jedná, jako by se nikdy nic takového nestalo. Je-li Somba uplacen pytli cukru, zastrašen hrozbou černé magie nebo něčím úplně jiným se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Je to situace pro nás Evropany vskutku absurdní, máme pocit, že několik pádných logických argumentů může vše vyřešit. Znovu a znovu se ale přesvědčujeme, že v Malawi nic podle našich “západních“ představ neprobíhá a tak teď už nezbývá, než dát průběh malawské spravedlnosti a poučit se z chyb, kterých jsme se snad dopustili.

Závěr


20 měsíců práce s venkovskými komunitami v Malawi přineslo výsledky. Kromě těch viditelných a změřitelných také, a snad především, výsledky ve formě pochopení a jasné vize směru naší práce v budoucnosti.

Zdá se, že některé komunity jsou na vlastní transformaci připraveny a samy se jí aktivně chápou, zatímco jiné to nezajímá. Důvody mohou byt nejrůznější a je jistě zajímavé o nich přemýšlet. Faktem zůstává, že pokud se chceme v rozvojové práci soustředit na trvale udržitelné výsledky, šanci na úspěch nám zmnohonásobní výběr správného partnera.

Dle našich zkušeností partner, který se již před kontaktem s rozvojovou agenturou sám přičiňoval o určitý vlastní rozvoj, návaznou spolupráci rozvojové agentury ocení a bude ji aktivně podporovat. Rozvojová agentura tak nepřináší do komunit myšlenku rozvoje, ale kultivuje rozvojové snahy, které již v komunitě jsou. Tím je zaručena udržitelnost, protože komunita participuje na něčem co je její původní vizí. Když podpora rozvojové agentury skončí, je pro komunitu přirozené cítit za projekt zodpovědnost a udržovat jej.

Právě tato myšlenka nás vedla k nápadu založit naši vlastní nevládní rozvojovou organizaci. Jméno této organizace je boNGO a momentálně prochází procesem registrace v USA a Malawi. boNGO je unikátní v tom, že v Malawi bude spolupracovat jen s takovými komunitami, které pocítily potřebu určitým způsobem zlepšit své životní podmínky, sami se o to aktivně přičinily, dosáhly nějakých výsledků a dokázaly, že i bez vnější podpory jsou schopny své programy udržet. Podpora takových komunit je podle naší zkušenosti nejefektivnější a zároveň nejudržitelnější. V České republice, Švýcarsku a USA bude boNGO šířit informace o Malawi a podněcovat úvahy o způsobech a dopadech rozvojové spolupráce.

Zkušenost, kterou jsme za těchto 20 měsíců nabyli, by nebyla možná, pokud bychom nedisponovali tak velkorysou svobodou, kterou nám naši sponzoři dali, která ovšem zdaleka není pravidlem v ostatních rozvojových projektech, zvláště pokud jsou sponzorovány giganty jako Evropská Unie či Spojené Národy. Protože jsme nebyli tlačeni a stresováni nejrůznějšími deadliny a stanovenými cíli, mohli jsme dát věcem volný, přirozený průběh. Děkujeme.

Pokud se vám tento pohled na věc líbí a máte chuť pomoci, nebo máte-li jakékoli komentáře či návrhy, určitě se na nás obraťte.

Tereza Mirovičová
koordinátorka původního projektu, zakládající člen neziskové organizace boNGO

kontakt: bongomalawi@email.cz nebo rony89@email.cz

Komentáře

  1. Je to asi ponekud drahy zpusob jak zjitit, ze pomahat se da jen tem, kteri chteji, aby jim bylo pomozeno, ale lepsi se to naucit drive a pak se tim ridit, nez pozdeji a vzdat to.

    Doufam, ze to bude jedna z prvnich veci, kterou se ti mali africanci nauci ve vasi skole.

  2. I, as a Malawian, really appreciate your work in this country.

  3. Já ,jako Češka také velmi uznávám vaši práci v této zemi.Myslím si,že vaše závěry z nabytých zkušeností jsou správné. Možná by ve vesnici Juma byla řešením misionářská stanice,která by práci ve škole dozorovala i po vašem odchodu,lidé,kteří by se zžili s domácí komunitou a získali si jejich podporu a úctu.

  4. Je dobré, k čemu tito mladí lidé dospěli, hodí se jim to do života, jen mi pořád trochu vadí to, že u nás je tolik problémů, že se to běžně zametá pod koberec a pracně budujeme něco v jiných koutech světa. Už můj kolega před 20ti lety v Africe rozjížděl projekty, po 10ti letech zcela vyčerpán toho nechal, je to prostě jiná mentalita, jinak ale rozhodně záslužná práce

  5. Well done dear Tereza…
    Madly in love with you,
    Willem

  6. my name is James Abel i am from Nigeria, how are you all doing over there in Malawi?
    any i must say that you people did a nice and a wonderful work to help the little children in that country and God will never let you down, thank you and continue doing the good work you are doing don’t mind what people are saying or how they treat you in Malawi,i will be praying for your group because the work you are doing is for God, it is not so easy for you to left your country and come over to Africa with this wonderful ideas thank you
    JAMES DE BLESSED