Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Přes půl Evropy s autem za 800 € – 1. díl

Úvodní stránka » Přes půl Evropy s autem za 800 € – 1. díl

S jistým uspokojením konstatuji, že mám v sobě určitý smysl pro dobrodružství. Pouštím se občas do věcí, do kterých se rozumní lidé mého věku obvykle nepouštějí. Někdo by to nazval lehkomyslností. Mám pocit, že jsem toho v mládí moc neprocestoval, tak se to snažím dohnat. Volání dálek se nedá odolat.

Prodal jsem tedy auto. S lítostí, protože jsem si na ně zvykl. Mělo bohatě přes 500 tisíc na svém kontě a fungovalo jako hodinky, ovšem už trochu rezavělo a vyšlo z módy. Tak jsem si řekl, že si koupím nové v Německu, jelikož jsou tam levnější. Nevyšlo to tak úplně, jak jsem si domluvil, a tak abych se nevracel s prázdnou, koupil jsem za 800 euro stejné auto, jaké jsem zrovna prodal, ovšem v lepší kondici. Citroen XM 2.1 turbodiesel. Není nic pohodlnějšího na dlouhé cesty. Měl jsem totiž před sebou dlouhou cestu – na sever. Celou řadu let jsme se ženou nikde nebyli, z různých důvodů, zejména kvůli její operaci páteře, a tak jsme se hodně těšili.


Jezero v severním Švédsku

Vůz měl na tachometru pouhých 220 tisíc kilometrů a to je, pokud mohu soudit z předchozí zkušenosti, u tohoto typu těsně po záběhu. Navíc byl obutý do nových zimních michelinek, které mají cenu stejnou jako celé auto, takže jsem vůz dostal vlastně zadarmo. Vyměnil jsem gumy za letní, dal jsem nové destičky, nechal svařit výfuk a dolít olej do převodovky. To bylo tak všechno, na co byl čas a co vypadalo, že je nutné. Spotřeba 5,8 litru nafty na sto kilometrů po Praze a okolí napovídala, že auto ani nic moc nepotřebuje.

Pro úplnost musím dodat, že kácením stromů a nošením dcery svých přátel s vymknutým kotníkem na zádech po schodech jsem si mezitím pořídil vyhřezlou plotýnku. Po několika kilogramech analgetik, asi deseti kapačkách, cvičení a pár dnech ve Střešovicích se to dalo jakžtakž do pořádku. Tři dny před plánovaným odjezdem mě z nemocnice pustili. Lékaře jsem nechal v představě, že poletím letadlem povalovat se někde na pláži jako všichni, takže proti dovolené nic nenamítal. Když si naplánujete dlouhou cestu, kulhající noha vás nemůže zastavit, i když je to zrovna noha, co šlape na plyn.

3. července jsem k citroenu připojil směšný polský karavan N126, co mi stojí léta na dvoře, naložil čtyři kola, všelijaké saky paky, hromadu jídla a rodinu, a kolem jedenácté dopoledne, mnoho hodin po plánovaném odjezdu, jsme konečně vyrazili vstříc dobrodružství. Za celou cestu jsme pak potkali jen jeden přívěs, který byl menší, než ten náš. S ním ovšem cestovali dva Holanďani, ne čtyřčlenná rodina. Kdysi mi nějak nedošlo, že děti nebudou pořád malé, nebo jsem nepočítal, že to s nimi půjde tak rychle.


Kromě nepohodlí má ale malý přívěs na dlouhé cestě i své výhody. Zejména je to podstatně nižší spotřeba než s přívěsem velkým a to při cenách nafty i přes 40 korun za litr není zanedbatelné. Taky je třeba podotknout, že s malým přívěsem můžete jezdit dost rychle i po špatných silnicích, kde majitelé osmimetrových přívěsů jedou na jedničku. Každopádně průměrná spotřeba plně naloženého auta a karavanu byla kolem 8,5 litru na sto kilometrů, což vůbec není špatné. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, že za zrovna tolik jezdí leckteré novější auto jen s řidičem, ne s tunou na kouli. Kdybych byl nepospíchal a nedrápal se s karavanem přes hory, byla by spotřeba možná i pod 8 litrů.

Cesta přes Německo probíhala bez problémů, jen za hrozného vedra. V uplynulých letech postavili Němci novou dálnici od naší hranice do Drážďan a to odstranilo nejnepohodlnější úsek cesty na sever. Jen Berliner Ring, obchvat Berlína, pochopitelně zůstal stejně nekonečný, jako byl vždycky. V hustém provozu na tříproudové dálnici najedete desítky a desítky kilometrů borovým lesem, než město objedete, zato ale většinou nemusíte ani zastavit. Ovšem s karavanem je cesta značně pomalejší, než se samotným autem. Jedete zhruba stovkou po dálnici, kde všichni jedou 140. Po předchozích zkušenostech, kdy měl přívěs tendenci se nebezpečně rozkmitávat do stran (je ostatně konstruovaný na maximální rychlost 70), jsem na jeho nápravu přivařil tlumiče a polský přívěs teď uhání bez problémů i 130. To se sice nesmí, ale kde není žalobce, není soudce.


Půlnoc na Vesterálech – slunce za polárním kruhem v létě nezapadá

Měli jsme v úmyslu jet tentokrát jako kdysi z Rujany, ze Sassnitz do švédského Trelleborgu, ale protože jsme vyjeli pozdě, trajekt odjel v době, kdy jsme teprve objížděli Berlín. Nezbylo by, než čekat na další do večera. Kdysi, před nějakými deseti lety, když ještě nebyla dálnice z Berlína na Rujanu, jsme takhle jednou přijeli pozdě a na trajekt nás nevzali. Museli jsme čekat čtyři nebo pět hodin na další. Koupili jsme si lístek a jeli jsme se vykoupat. Rujana je plná písečných pláží. Pár kilometrů jižně od Mukranu, tehdy nového betonového přístavu pro trajekty, jsme zastavili na silnici, prošli vyšlapanou cestou k moři a užili jsme si krásné odpoledne. Nekonečná písečná pláž, teplá a docela čistá voda, málo lidí. Nevím ale, zda bych to dnes našel. Na Rujaně se všechno modernizuje, komercializuje, možná bych byl zklamaný. Tak jsme zvolili náhradní řešení. Tím je cesta přes Dánsko. Je o zhruba 200 kilometrů delší, má však tu výhodu, že trajekty tam jezdí dvakrát častěji, takže je skoro jedno, kdy tam přijedete.

Už na dálnici z Berlína do Rostocku děti tvrdí, že rodinné výlety s rodiči by se měly zakázat. To nám to pěkně začíná.

Dálnice vás v Rostocku přivede prakticky přímo do přístavu a kdo neumí německy, z obrázků pozná, kam má zabočit. Trajekty odtud jezdí do celé řady přístavů, zejména do dánského Gedseru a do vzdálenějšího švédského Trelleborgu, kam cesta trvá asi šest nebo sedm hodin a je pochopitelně podstatně dražší. Postavíte se s autem prostě do řady s příslušným nadpisem, případně projedete rovnou k okénku, kde si koupíte lístek pro auto s posádkou. Řeknou vám číslo pruhu („Spur“), do kterého se máte zařadit, chvíli počkáte a pak už najedete podle pokynů na loď. Pamatuji se dobře na pocit, když jsem někdy v roce 1993 poprvé vjížděl s autem do útrob obrovské námořní lodi. Dodnes z něj něco cítím, i když jsem přes moře už od té doby cestoval mockrát. V podpalubí zastavíte, zatáhnete brzdu auta i přívěsu a výtahem či po schodech se dostanete na horní palubu.

Linka z Rostocku do Gedseru je krátká, sotva 2 hodiny, pocity námořníka si na ní moc neužijete. Přístav trajektů leží hluboko v ústí řeky Warny (Warnemünde), takže nejzajímavější částí celé plavby je výjezd z přístavu na otevřené moře. Loď vyšší než panelák s rachotem zavře odklápěcí čumák za posledním autem či kamiónem, pomalu se otočí a s nabývající rychlostí míjí lodě a loďky i domy v přístavu, pluje po dráze vyznačené zelenými a červenými bójemi do Dánska.


V Dánsku projedete několika vcelku malebnými městečky a vesnicemi, a potom z dálnice do Kodaně už toho moc neuvidíte. Protože jsme do Dánska dorazili skoro za tmy, řekli jsme si, že těch asi 700 kilometrů plus trajekt pro tentokrát stačilo. Na dálnici jsme zastavili na větším odpočívadle podobně jako mnoho jiných a strávili jsme tam noc mezi kamióny a karavany. Není to nic hrozného, v karavanu máte jakés takés soukromí a na odpočívadle jsou čisté záchody a voda a také obvykle stoly a lavice, kde se můžete najíst.

Ráno jsme pokračovali po E55 na Kodaň. Ze severu Dánska stále jezdí trajekty do Švédska, ovšem už řadu let stojí mezi Kodaní a švédským Malmö most. Øresundsbron čili most přes Øresund je jistě jeden z nejdelších mostů v Evropě.


Prvních asi deset kilometrů sice jedete tunelem, ale potom vyjedete na mostovku zavěšenou na vysokých pilířích nad mořem a pod vámi proplouvají lodi. Jel jsem přes něj už mockrát, ale fascinuje mě vždycky. Škoda jen, že na švédské straně stojí domečky se závorami a tam taky za přejezd dost draze zaplatíte. V našem případě 71 EUR za soupravu do 9 metrů. Po sečtení s cenou trajektu do Gedseru zjistíte, že ať si z Německa do Švédska vyberete jakoukoli cestu, zaplatíte zhruba totéž. Z Polska zaplatíte ještě víc, tak jsem to nikdy nezkoušel. Vím, že někteří cestovatelé na sever jezdí zásadně přes Polsko, ale je to nejspíš hlavně proto, že se nedomluví německy. Tvrzení, že Poláci jsou nám bližší než Němci, považuji za nesmysl, podle mého je to přesně naopak. Cesta přes Německo je značně pohodlnější a vyjde levněji. Ovšem pokud bych jezdil z Ostravy, možná bych to viděl jinak.

I tentokrát jsem rád, že máme Dánsko za sebou. Připomíná mi nepříjemnou příhodu, kterou jsem tu zažil před asi šesti lety. Na cestě domů jsme zastavili na nějakém odpočívadle a ráno při rozjezdu mi praskla na citroenu hlavní hydraulická trubka od čerpadla. To v praxi znamená, že vůz leží na břiše, nejede a nebrzdí a udělá se pod ním kaluž oleje. Nebyla to ani tak chyba auta, jako nějakého mechanika, který při opravě nedal do sponky, které trubku drží, gumovou vložku, takže se trubka chvěním prodřela. Nejdřív jsem to zkusil řešit profesionálně. Obtelefonoval jsem prodejce a opraváře v širokém okolí. Nikde trubku neměli a všude mi řekli, ať si zajedu do Kodaně. Vzhledem k tomu, že Kodaň byla asi 180 kilometrů daleko, zavrhl jsem to. Špinavý od šmíru až k ramenům jsem asi za hodinu trubku vymontoval a stopem jsem dojel do nejbližšího městečka. Byly v něm asi tři prodejny aut a náhradních dílů. Kromě zjištění, že Dánové moc neumějí anglicky ani německy, jsem se všude dozvěděl, že díl nemají a ani neobjednají. U nás vám řeknou, když ho nemají, že bude odpoledne. Tady vám řeknou všude, že si máte zajet do Kodaně. Nakonec jsem po několika hodinách putování našel na okraji města opravnu traktorů, jejíž majitel uměl trochu německy. Když viděl, co se mi stalo, trubku zaletoval mosazí a tlakově vyzkoušel – a zadarmo. K autu jsem se vracel pěšky v povznesené náladě zachráněného trosečníka a rodina mě opravdu ráda viděla.

Tak tedy Dánsko máme bez újmy za sebou, nic nám neprasklo, slunce pere a jedeme po dálnici z Malmö na severovýchod. Naším cílem je jedna vesnice ve finském Laponsku, kde máme objednanou chatu u jezera. Je to ještě hodně daleko, musíme denně ujet spoustu kilometrů. S karavanem jedeme 90 až 100, ale není to zas taková újma. Švédové, tedy 99% z nich, dodržují předpisy, takže ve skutečnosti skoro všichni jedou stejně rychle, jako my. Projíždíme jižním Švédskem, které je tou částí velké země, která má dějiny a památky, a mrzí nás trochu, že nemáme čas se nikde zastavit a ty dějiny a památky si prohlédnout. Pole obilí a pestrá velká města jihu ale rychle vystřídají lesy a jezera a člověku se zdá, že lidí a měst má za celý rok dost a že les a voda je to, co mu udělá dobře.

Nebyli jsme tu pět let a zdá se nám, že se toho i napohled hodně změnilo. Zejména nějaká ocelářská lobby prosadila obrovskou státní zakázku a na doslova tisících kilometrů švédských dálnic a silnic vyrostla ocelová lanová svodidla. Nejen po okrajích, ale pro pořádek i v prostředku silnice. Dojem, který to dělá, je skličující. Pocit volnosti a prostoru vystřídal pocit klece. Široká tříproudová silnice je teď plotem rozdělena na dvoukilometrové úseky, ve kterých se střídají dva pruhy vlevo a dva vpravo. Chvíli můžete předjíždět a chvíli jedete v zákrytu za kamiónem. Nehledě k tomu, jakou radost z toho musejí mít místní motorkáři. Auto tahle svodidla vrátí na silnici, ale motorkáře nakrájejí na plátky. Ve Švédsku nejsou nikde kolem silnic stromy, ale pět nebo osm metrů široký mělký příkop, kde by se člověku nejspíš vůbec nic nestalo. Z tohoto hlediska je většina svodidel naprostý nesmysl. Takže i Švédové dělají pod záminkou boje za vyšší bezpečnost naprosté kraviny.

Byli jsme tu už mnohokrát, ale shodou okolností vždycky v srpnu. Letos poprvé jedeme na začátku července. Je to velký rozdíl. Nejen v tom, že je tu dvakrát víc turistů. Ve většině oblastí na severu totiž sezóna končí kolem 20. srpna. Teď, o půldruhého měsíce dřív, sezóna vrcholí. Pozná se to na silnici, kde se to hemží karavany a obytnými vozy.


Ještě jedno je však nápadné. Silnice je ve Švédsku jeden nekonečný záhon lučních květin, od jihu až daleko za polární kruh. Švédsko je totiž buď žula nebo rašeliniště, kytky tu moc nejsou. Aby postavili silnici, navážejí tu pořádný vysoký násep z kamení přes skály, lesy a bažiny. Ten na malé ploše zcela změní charakter půdy, její vlhkost i kyselost. Květiny, které jinde v okolí nerostou, kvetou v obrovských množstvích podél silnic. Kopretiny, zvonky, červený jetel, tužebník, vrbka, pryskyřník, suchopýr a mnoho jiných. U nás roste ve škarpách tráva a kopřivy, tady pestré kvítí.

Lesy a jezera se naštěstí od naší poslední návštěvy nezměnily. Ani vesnice a městečka, kterými ve středním Švédsku projíždíme. Zvolili jsme nikoli nejrychlejší trasu kolem Stockholmu, ale podstatně zajímavější, ačkoli trochu pomalejší cestu severněji, po západní straně jezera Vättern a přes Fagerstu. Některá švédská jezera vypadají jako moře, včetně vln a jachet. Teploměr ukazuje 30 stupňů a voda láká ke koupání, čemuž zejména manželka nikdy nedokáže odolat. Přístup do vody je buď přes velké kameny, to nejčastěji, jindy jsou to zase pláže z jemného písku. Lidí u vody je většinou všude málo, nejspíš se koupou ve vaně nebo na Kanárských ostrovech. Táňa s Kubou se koupali v jezeře. Spali jsme v Eskilnu u Fagersty – a probudili jsme se až kolem deváté. Cestování je prostě únavné. Vyrážíme na Sundsvall.


Švédové užívají přírody zcela jinak, než my. Možná někde na úplném jihu, ale ve středním Švédsku nenajdete žádnou cestu do lesa, jako u nás. Do lesa asi nikdo nechodí. Dřevaři s traktorem projedou všude a lovci cesty nepotřebují. Houby nikdo nesbírá a borůvky sbírají polští sběrači, švédský výkupčí zastaví na parkovišti. Les je všude kolem, kdo by do něj chodil na procházku. Preferují se společenské zábavy. Kvůli nějakému starému zákonu, že majitel půdy musí na své půdě i bydlet, je švédský, norský i finský venkov rozptýlený v přírodě. Domy jsou od sebe často stovky metrů daleko. Když vidíte cestu od silnice, zaručeně na ní stojí kůl s poštovní schránkou a v křovinách se skrývá dřevěný domek. Chaty v Kersku jsou vedle toho hustě obydlené velkoměsto. Výhodou je, že přes většinu vesnic se jezdí devadesát nebo aspoň šedesát, padesátku potkáte málokdy, naši oblíbenou třicítku skoro nikdy. Jenom ve městě se jezdí padesát. Jméno obce neznamená jako u nás automaticky sníženou rychlost, na to je zvláštní značka, silueta města.

Ještě jedna věc se za poslední léta změnila. Švédové z venkova, kteří skoro všichni jezdili ve dvacet let starých orezavělých volvech, je za posledních pět let do jednoho vyměnili – za škodovky. Doslova. Škoda Octavia se tu zdá být druhé nejčastější auto. Naproti tomu před patnácti léty jsme na silnicích potkávali desítky českých turistů. Tentokrát ani jednoho. Asi tu už všichni Češi byli, jenom nám to vydrželo. Zatroubily na nás dva české kamióny a jeden belgický obytný vůz. Z jeho okénka na nás mávala mladá žena a ukazovala časopis Reflex, aby dala najevo, že je krajanka.


Švédská klasika: dřevěný dům, travnatá střecha a nové auto

Ukazuje se zvolna, že čím je člověk starší, tím je cesta delší. Nechali jsme si na cestu za polární kruh tři dny a to je málo. Jednak je cestování s karavanem trochu pomalejší, jednak prostě nejde sedět 18 hodin denně v autě. Ženu bolí záda a děti nadávají. Nedivím se jim zas tak moc, protože cesta lesem není pro teenagera dost vzrušující. Jen mě příjemně překvapilo, že moje vyhřezlá ploténka nezlobí. Nacpal jsem si pod záda splasklý balón a na odpočívadlech se snažím cvičit. Bolesti nemám, jen necítím kotník. Dokonce se mi zdá, že mám menší bolesti, než když mi nic nebylo. Po dvou dnech za volantem totiž člověka většinou hrozně bolí pravá noha od šlapání na plyn, nejspíš mi ale s plotýnkou odumřely nějaké nervy, takže noha nebolí skoro vůbec. Připadá mi, že řízení je na plotýnky terapie. To by se mi asi fyzioterapeut vysmál – ovšem nic mě nebolí a to je hlavní.

Od Sundsvallu nahoru už vládne lepší nálada. Máme konečně výhled na moře. Lesy a moře, nádherný most v Höga Kusten, červené dřevěné domky s bílými okenicemi a břízy. Po dlouhých létech jsme zase na severu. Chybělo nám to. Ovšem i tady už začíná bujet modernita. Mezi silnicí a mořem vidíme cedule Botniabanan. Nejsou to bohužel botnické banány, jak by se jednomu zdálo, ale Botnická dráha (to moře je Botnický záliv). Krajina přeoraná, násep a koleje. Dá se to pochopit, protože subpolární oblasti Norska, Švédska, Finska a Ruska jsou prý v současnosti nejrychleji se průmyslově a hospodářsky rozvíjející oblastí Evropy. Je mi to docela líto, protože za průmyslem sem nejezdím.

Máme zpoždění. Vyjeli jsme z domova pozdě, žena byla dlouho v práci a myslela si, že možná ani nikam nepojedeme, když jsem ve špitále. Vytýčil jsem si ambiciózní plán, kam kdy musíme dojet, abychom to stihli do Laponska v den, kdy jsme si měli vyzvednout klíče od chaty. Dnes jsme například měli dojet do Luleå. Je 20.45 a máme to tam asi 260 kilometrů. Ovšem Kuba s Bárou jezdí na odpočívadle na kolečkových bruslích. Svět se nezblázní. Horší je, že ve spěchu před odjezdem jsme zapomněli zabalit sprej na zabíjení komárů, máme jen ten na jejich odpuzování. V karavanu je musíme hubit rukama a to není moc efektivní. Slunce už prakticky nezapadá, i o půlnoci je světlo. Na to jsem tentokrát myslel a máme zatemnění oken. Když jsme tu byli prvně, nemohli jsme spát, protože na dálném severu je v létě v noci světlo.


Suchopýry

Změnilo se počasí. Během jediného dne jsme se dostali ze 30 stupňů na 12. Je to zatím moc příjemná změna. Přejeli jsme konečně polární kruh a v závěru cesty po Švédsku jsme zabloudili. Ukazuje se, že deset let staré mapy neplatí, rozvoj regionu je tak rychlý, že ani v pustině severu podle starých map netrefíte. Příště už jedině s navigací.

Zajeli jsme si aspoň 50 kilometrů po šotolinových cestách. Nakonec jsme se do hraničního finského města Kolari trefili. Dříve jsme sem jezdili kupovat alkohol, protože je tu „okresní“ prodejna s alkoholem. Ve Finsku, stejně jako ve Švédsku a v Norsku, je jakási částečná prohibice, státní monopol na prodej alkoholu. V samoobsluze dostanete leda pivo. Pokud chcete nějaký místní likér (skvělý je moruškový likér Lakka likööri, ale o tom až jindy), vodku nebo víno, musíte do speciálního obchodu třeba i 100 kilometrů daleko. Seveřani totiž z nějaké nepochopitelné příčiny nedovedou pít. Když s tím začnou, skončí často až pod stolem. Proto si kdysi odhlasovali, že jim v tom musí stát bránit. Našinec to špatně chápe. Moc se mi líbila finská písnička v podání naší kamarádky Satu: „Jos kaikki Suomen järvet viinaksi muuttuisi“. Kéž by se všechna finská jezera proměnila ve vodku…


Konečně máme v kapse klíče od naší chaty v lese nad jezerem v Äkäslompolo. Nakonec jsme celé zpoždění na trase skoro 3 tisíce kilometrů dlouhé stáhli i s blouděním na nějaké dvě hodiny. Unavení odemykáme dveře.

autor: M.CH.

Pokračování

height=