ČLOVĚK OnLine

Rodina jako sendvič

Dr. Ken Dychtwald popisuje rodinu 21. století jako sendvič, jako jakýsi příšerný bigmac, ze kterého se zblázníme. Typický pár kolem padesátky má nebo bude mít zejména více rodičů než dětí. Totiž čtyři rodiče a jedno nebo dvě děti v lepším případě. Vypadá to nevinně, má to ale pro nás pronikavé důsledky.
Pokud jsme odkládali rodičovství, jak se to už stává normou, máme doma rozjíveného pubescenta nebo i dva, kteří ještě vyžadují naši pozornost, peníze a nervy. V zaměstnání nám na krk dýchají mladí a nutí nás k vyššímu nasazení, máme sami první zdravotní potíže dané věkem. No a k tomu máme rodiče a třeba i prarodiče. Máme-li štěstí, jsou zdrávi a chodí se psem, luští křížovky nebo pěstují karfiól. Máme-li smůlu, je tu s nimi Parkinson či Alzheimer. Ten problém sice existoval vždycky, byl ale mnohem méně výrazný. Jednak multigenerační rodiny byly normální. V dobách, kdy čtyřicítka byla kmetský věk, se sedm dětí nějak podělilo o péči o jednoho šedesátiletého dědečka („koryto ti synek udělá“). Pak přišly doby, kdy to vypadalo, že všechno za nás nějak vyřeší stát a o vše se institucionálně postará. Jenže tolik domovů důchodců a léčeben dlouhodobě nemocných prostě není a nebude – a taky ne všichni rodiče se někam nechají šoupnout a ne všechny děti se jich chtějí zbavit. A tak tu máme ten sendvič – přetížené padesátníky obložené z jedné strany devadesátiletými důchodci a z druhé strany dětmi.

V naší post-neandrtálské společnosti péče o rodiče leží ze tří čtvrtin na ženách. Muži se jdou opít do hospody (pokud nechodí za sekretářkou) a manželka doma vyměňuje pleny babičce. Kdo se z toho nezblázní, zestárne za rok o pět let. Zní to příšerně? Ale je to reálná varianta blízké budoucnosti, pro leckoho už současnost. A protože my sami máme v průměru jen jedno nebo dvě děti, tedy mnohem méně, než měli naši rodiče, až nám bude devadesát, tak nám pomoz Pánbůh.

Individuálně ani všichni dohromady nejsme prostě nijak připraveni na fakt, že budeme žít déle, než bývalo zvykem před několika málo desítkami let. Problém stárnutí vidíme jako problém kolapsu penzijního pojištění, který se vyřeší nějakou reformou, tedy nějakou hrou čísel. Že je to problém sociální, který nás dříve nebo později zasáhne skoro všechny a oloupí nás o čas, o peníze, o dovolenou, o náš způsob života a o radost z něj, na to myslí málokdo. Měli bychom se na to připravit, protože jinak to nejspíš nebude. Zajeď si do krematoria, ať víš, do čeho jdeš? Ale kdepak. Zajeď si do LDN, ať víš, co budeš příštích dvacet let dělat.

02. 02. 2008 Rubrika: Zdraví

Komentáře

1. Jana 07. 02. 12.01

   Článok sa mi zdal skvelý, vtipný a bohužial asi aj pravdivý.

2. bea 23. 02. 0.26

   V Anglicku uz o prestarnutej populacii a domacich mazlickoch ako je Parkinson a Alzheimer vedia svoje.Stravila som tam 3roky ako live-in carer.Nastastie maju celkom kvalitne prepracovany socialny system,starcekovia poctivo sporili cely zivot a o probleme prestarnutej populacie a s tym suvisiacich problemoch sa vedie otvorena medialna diskusia, vdaka comu sa mnohe otazky odtaburizovali a aspon ciastocne vyriesili.
   V stanejsom pripade,sa aj mi poberie podobnym smerom,ak nie mame smolu.

Napište komentář