Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Přes půl Evropy s autem za 800 € – 3. díl

Úvodní stránka » Přes půl Evropy s autem za 800 € – 3. díl

Jedeme pomalu po západní straně ostrova Andøya. Jako všechny ostrovy na této straně Norska má Andøya chudou západní, návětrnou stranu, a trochu bohatší stranu východní, kde prostě tolik nefouká a život je snesitelnější.

V průvodcích jsou Vesterály popisovány jako takové málo zajímavé Lofoty. Je to tak, nemají tu malebnost a pestrost, ale život na nich musel být dřív mnohem snesitelnější. Je tu orná půda a normální vesnice, ne jen domky na kůlech a kamenech.


Našli jsme krásnou bílou pláž a brouzdáme se v písku smíchaném s úlomky mušlí.


Na konci ostrova, na mysu čnícím do Atlantiku, stojí maják, přístav, město a letiště – Andenes. Je to hezké a zvláštní město. Má pravoúhlé ulice a pestré domky.


Na střechách domů v přístavu neustále krákorají rackové a motají se hnědá racčí mláďata. Ptáci jsou tím nejhlučnějším elementem široko daleko.


Mnoho obchodů a hospůdek vypadá, že zkrachovaly, ve městě potkáte sotva pár lidí, město je tak trochu vybydlené. Evidentně tu žádná velká prosperita není. Taky co se tu dá dělat? Státní služba, přístav, letiště, pár prodejen, hřbitov… a baterie raket norské armády.


Loď vozí turisty na velrybí safari a jiná za papuchalky, ale tím se město nepozvedne. Turisté sem sice tu a tam dorazí, ale stejně tu není kromě vyhlídky z majáku za co utrácet. Připadlo mi to tu jak ve filmu. Prázdné město i v poledne.


Moc se nám tu líbilo, ale nám se asi líbí jiné věci, než většině ostatních. Bára je smutná, že neuvidí velryby, ale těch 8 nebo 9 tisíc za výlet lodí se nám zdá hodně. Zpátky po západní straně ostrova a ráno na Lofoty.


Mám soubor podrobných map severu a nejsou mi k ničemu. Norové své petrodolary proměnili za poslední léta na množství nových, často neuvěřitelných silnic, a vnesli tak zmatek do silniční sítě. Dříve se jezdilo ze severu na Lofoty jenom tak, že z přístavu v Melbu jste jeli trajektem do Fiskebølu. Teď, nejspíš úplně nedávno, protože hlína kolem silnice je čerstvě rozhrabaná, otevřeli novou trasu.


Na jakémsi kruhovém objezdu s plechovou velrybou u Gullesfjordu – který tam taky dřív nebyl – prostě zahnete směrem na Å i Lofoten (vesnice Å na Lofotech, protože je ještě jedno Å – čti ó – na Vesterálech). Pak projedete asi osmi nebo devíti tunely, z nichž některé jsou mnoho kilometrů dlouhé, a mezi nimi jsou mosty. Je to skoro sto kilometrů a ta silnice musela stát miliardy. Vede strmými údolími hor, přes fjordy a skrz skály, krajinou, kde se nedá ani chodit, natož jezdit. Tisíciletí nepřístupná údolí, kam se dalo jen lodí a pak šplhat. Teď je tu silnice. Nevycházím z údivu, že tohle vůbec někoho napadlo, natož že to postavil. Jsme na Lofotech a nestálo to nic.


Svolvær, hlavní město Lofot, se taky trochu proměnil a rozrostl. Má skutečné náměstí, kde černoch prodává květiny – kdysi tady Laponci s modrýma očima prodávali sobí kůže, jak si vzpomínám. Pizzerii, kam jsme chodili, zrovna strhli. Na náměstí stojí banky – a lodě, protože navazuje na přístav. Bylo to tady za rohem, kde jsem kdysi prvně v životě viděl příjezd velké lodi do přístavu. Loď tak velká, že musíte zaklonit hlavu, pomalinku doráží k molu. Stojím tam se synem, dětská kapela hraje na housle, harmoniku a, tuším, na tamburínu. Nebo bez tamburíny, už nevím. V údivu sleduji, jak jeřáb vykládá z přední paluby naložené rangerovery a mercedesy bohatých turistů. Takhle sem, do bezvýznamného velrybářského přístavu, kdysi přijel Karel Čapek. Už si ale nevzpomínám, zda vůbec vystoupil. Proč by to dělal? Začalo pršet.


Jedeme po jediné lofotské silnici. Počasí se zkazilo. Potěší mě jen fakt, že podmořský tunel v Nappu je zdarma. Kdysi stával, pokud se nepletu, 60 NOK. Až na nejzazší výspu lofotského souostroví, do vesnice Å, se tak dostanete tak říkajíc suchou nohou a zadarmo. Jak znám Nory, určitě už uvažovali i o tom, že by připojili mostem nebo tunelem i ostrovy Værøy a Røst. No, dělám si legraci, ty ostrovy jsou z Å sotva vidět, jsou vyšpulené daleko do Atlantiku, žije tam pár lidí a ptáci a jen občas se tam zastaví trajekt do Bodø. Zato je v jejich okolí ten slavný melstöm či mælström, který kdysi vzrušoval mysl romantiků. Je to bájný vír, jenž snad vzniká, když se setká prudký odliv s golfským proudem. Hladina se prý zvedá i o několik metrů a vír prý dokáže potopit i parník. Každopádně se jev dá předpovědět na hodinu přesně a lze se mu vyhnout.


Prší a stmívá se, když zastavujeme u zátoky na Flakstadu. Je tam dlouhá bílá pláž z jemného písku, mrholí a temné vlny vybíhají s hukotem do písku. Kuba z nějakého důvodu neodolá, svlékne se a vběhne do vody. Lidé na parkovišti vrtí hlavou, jelikož je tak asi 14 stupňů. Voda ale nemůže být tak moc studená, přitekla přece z Mexického zálivu.


Rozhodli jsme se, že na noc zůstaneme ve vedlejším Skagen Campingu. Potřebujeme se trochu usušit, teplá sprcha (20 NOK) nám udělá dobře, dobijeme si baterky nejrůznějších přístrojů. V kempu jsou ale dva záchody asi na sto lidí, Norové mají viditelně jiné normy, než my. Každopádně hukot moře a bubnování deště do střechy karavanu jsou příjemnou kulisou, po teplé koupeli usnu hned. Ráno se ukáže, že žena naopak spát nemohla a ve čtyři ráno po dešti brouzdala po pláži, zachraňovala hvězdice vyvržené mořem a užívala si romantickou náladu. Potom nebyla k probuzení.


Odjíždíme v poledne, dřív se to nepovedlo. Před sebou máme zase jen romantický cíl. Bývalou samotu Mulstøa, nejsevernější cíp ostrova Moskenesøya. Kdysi tam žili lidé. Na strmém úbočí hory si z kamenů vybudovali cestu pro povoz. Tu si už vzala příroda zpět, ze tří čtvrtin ji zavalilo padající kamení z hory. Chovali ovce, kterých je tu i dnes spousta. Mořští orli jim kradli jehňata. Proto si na hoře udělali past na orly. Byla to jáma přikrytá kamením a chvojím. K ní položili zvíře jako návnadu. Když orel přiletěl, chytili ho holýma rukama.


V zátoce Mulstøa stál v polovině 19. století dům, chlév pro krávu, krecht na brambory a byl tu přírodní přístav pro jednu loď. Žilo tu 8 lidí. Po druhé světové válce to tu lidé definitivně vzdali. Zbyla jen ta zátoka. Když k ní přijdete, vypadá plná bílého písku. Není to ale písek. Jsou to bílé i barevné drobné úlomky mušlí. Pláž je jen z mušlí.


Svítí slunce a je jasno. Kdybychom měli mimořádné štěstí, ze skály můžeme uvidět kosatku. Vidíme ale jen kroužícího orla na obloze. Právě tady mám se ženou hezkou příhodu z doby asi před deseti lety. Lezli jsme po kamenech a najednou volá, připravená skočit jako záchranář do vody, že se topí ovečka. Podíval jsem se – a dost mě to rozesmálo. Byl to tuleň.


I tentokrát jsme ho tu uviděli. Vystrčil hlavu nad hladinu přímo pod námi, strnule se rozhlédl, zmizel – a za minutu se vynořil na jiném místě. Němci mu říkají Seehund – a je to docela případné, profilem opravdu připomíná psa. Zatímco s Bárou pozorujeme tuleně, žena se svlékla a vběhla do vody na pláži z mušlí. Nikdo nikde, tak si užívá koupání. Je to takový vodní živočich.


Kdyby bylo dopoledne a ne večer, asi bych se ještě chtěl podíval na Kvalviku. Je to písčitá zátoka sotva kilometr odsud mezi vysokými stěnami skal. Ovšem po strmém pobřeží se tam nedá, jen lodí – nebo vyšplhat přes hřeben hor. To je podobný příběh, tam také žili lidé, než to vzdali. Místo je to snad ještě krásnější. Tak zase příště.


Říkáme, že se podíváme do přístavu v Moskenes, kdy jede trajekt do Bodø. A tak tu nejkrásnější část Lofot jen tak cvičně projedeme, že se případně vrátíme – a už ji neuvidíme. V přístavu zrovna stojí trajekt. Najedeme do fronty. Stojíme jako poslední v druhé špúře. Trajekt odjíždí bez nás. Další jede v deset. Je jasné, že na odjezd je slušná fronta. Není totiž na výběr – buď trajektem, nebo 10 hodin zpátky po silnici přes Narvik. Je plná sezóna, zapomněl jsem. Vždycky jsem tu byl v minulosti v srpnu, tohle neznám. Přijde Polka s kasičkou, která umí kromě norštiny i anglicky a rusky. To je velký pokrok, kdysi tady prodával lístky Nor, co anglicky neuměl. Zaplatíme tedy v přepočtu asi 4 tisíce korun – a čekáme. Trajekt v deset nejede, Polka říká, že se mu rozbil motor. Na dotaz, kdy se tedy dostaneme na loď, se dozvídám, že asi v deset ráno. Ovšem pokud opustíme místo ve frontě, na loď se asi nedostaneme. Ti, co nemají karavan nebo obytné auto, buď většinou spí v autě, nebo ho zamknou a jdou do nedalekého kempu. Nepříjemná noc, kdy na parkovišti hlučí autobus Rusů a autobus Francouzů, okupují záchody a rozčilují se. Nějací Češi (ano, Češi, tady se objevili) lomí rukama, že mají ráno v šest stihnout letadlo z Bodø…


Nakonec se šťastně dostaneme na trajekt a vyplouváme z přístavu v Moskenes směrem k pevnině. Svítí slunce, ale bohužel fouká silný vítr. Na volném moři se brzo ukáže, že vlny zmítají poměrně malou lodí nejen zepředu dozadu, ale i příčně. Do půl hodiny je skoro všem špatně, do hodiny skoro všichni zvracejí. Oproti podobné příhodě téhož druhu, kterou jsem zažil na téže lince před asi patnácti lety, je loď vybavena pytlíky jako letadlo. Jdou velmi na odbyt. Někteří méně prozíraví zvracejí na podlahu a pak to utírají kapesníkem. Ukázalo se jako velmi dobré, že jsme nesnídali. Ti, co se po příchodu na loď vrhli do baru na koblihy a palačinky, jsou na tom o dost hůř. Utrpení skončí, až když se loď skryje za ostrůvky kolem pobřeží. Zelení a žlutí vyjíždíme po třech hodinách z lodi do města. Přemýšlím, co by v Bodø stálo za zastavení, a napadá mě jen jedna indická restaurace, kde kdysi měli skvělé červené kuře. Na to ale dnes opravdu nikdo nemá chuť.


Jedeme nějaký čas podél pobřeží fjordu a pak doleva do kopců, údolím Junkerdalen rychle pryč z Norska, ze země, kde se člověk za 4 tisíce pozvrací a pak platí 44 korun za litr nafty. Je to nádherná země, ale dneska jí máme plné zuby. Mně je dobře, ale žena bude mít mořskou nemoc ještě týden.


Těsně za švédskou hranicí, vysoko v horách, je náhorní plošina, odpočívadlo, horská říčka a klid. Děti ovšem z neznámého důvodu křičí, že chtějí ještě jet dál, tak pokračujeme směrem na Arjeplog. Je mi líto, že sjedeme z hor, ale co se dá dělat. Už toho mám plné zuby, když před Östansjö je vpravo na kopci raststuga, tedy veřejná chata k odpočinku. To je úžasný severský vynález, chaty, které vás zachrání od chladu, sněhu, komárů a nepohodlí. V chatě je krb a naštípané dříví a žena pochopitelně rozdělává oheň. Je půl druhé v noci. Nebaví mě už nic, vypiju jedno české pivo, co s sebou vozím, jdu se umýt dolů k jezeru a spát.


Ráno je lepší nálada, musíme ale do Arjeplogu, jelikož nám dochází drahá norská nafta. Arjeplog je takové rozvláčné městečko, u kterého mají některé německé a korejské automobilky svá zimní testovací centra. Zima je tu jak má být a nikdo tu nešmíruje s foťákem. My natankujeme plnou, dáme si u pumpy párek v rohlíku a nakoupíme v supermarketu jídlo. Vyrážíme k jihu, už směrem k domovu, ale je to ještě hodně daleko. Pár kilometrů za městem vidíme a fotografujeme jeřáby, ty elegantní plaché ptáky, které u nás jak živi neuvidíte.

Když ve Švédsku potkáte v příkopě nebo na stromě ručně psanou ceduli Loppis, znamená to něco jako blešák. V praxi je to stodola nebo kůlna, ve které majitel prodává starou veteš, hodnotné obrázky vedle nádobí ze 70. let, dečky a pohlednice. Nebývá to drahé a stojí za to zastavit. Poznáte, čím se liší švédská veteš od té naší, dozvíte se něco o zdejším životě a možná si i přivezete suvenýr, jaký v turistických obchodech nemají. Jednou jsme viděli i vesnickou dražbu. Shromáždilo se moře lidí a s nadšením přihazovali na všelijaké staré židle nebo knihy.

Vilhelmina a Dorotea. Projíždíme dvě z mnoha švédských měst s ženskými jmény. Proč se u nás musejí města jmenovat Zlín nebo Havířov? Proč taky nemohou mít jemnější názvy?


Jedeme sice po krásné růžové silnici (protože silnice se tu pokrývají zaválcovanou kamennou drtí a zdejší žula – či co je to – je červená), ale za sílícího provozu a hlavně rovnou cestou domů. Usoudili jsme, že nebudeme spěchat, a v Åsarně odbočujeme na okresku do hor. Podíváme se zase jednou do Funäsdalenu a na Flatruet. Hned za odbočkou se svět opět změnil. Objevily se roztomilé dřevěné vesnické domky, které už kolem hlavních silnic tolik nejsou. Je asi deset večer, když zastavujeme v Ljungdalenu před pumpou s úmyslem nabrat vodu do karavanu. Nikdo tu samozřejmě není, jen malebný nepořádek a ostré slunce sedící na obzoru. Vedle je ale turistické informační středisko, kde sice taky není ani noha, jelikož je hluboká noc, ale vedle vchodu je kohout na vodu pro pocestné. Přespíme nahoře v horách nedaleko Flatruetu u horské říčky.

Holky ráno perou prádlo v řece a pak ho suší za jízdy z okna. Je to zábavné, ale vypadáme jak blázni. Bára má dobrou náladu, jelikož si umyla vlasy. Flatruet je nejvyšší místo náhorní plošiny, asi 1056 metrů n.m. Nic tu není, ale přesto se řada turistů zastavuje na tom bizarním místě.


Přejíždíme přes hory, Funäsdalen, Tännäs, kde jsme prožili dvě dovolené a Kuba tam měl zánět lícního nervu a chytil v horském jezeře velikého okouna… No a potom už jen jedeme a jedeme. Lesjöfors, Kristinehamn, Mariestad, Jönköping, Ljungby…Sjöboda.


Poslední den cesty, dá-li se to tak říct, začal nezvyklým budíčkem v 7 hodin. Chceme stihnout trajekt z Trelleborgu. Markaryd – Malmö – Trelleborg po E22. Trajekt odjíždí ve 12.45 a stihli jsme ho. Na lodi jménem Sassnitz plujeme – do Sassnitz. Dali jsme si dobré jídlo, nakoupili suvenýry – a máme pocit, že dovolená dobře končí. Trochu předčasně. Po třech a půl hodinách na lodi se vyloďujeme v Německu a míříme do Stralsundu. Ukazuje se ale, že jsem tu dost dlouho nebyl, a udělám školáckou chybu. Minu dvě benzínové pumpy s představou, že natankuji ve městě. Jenže mezitím se už přes město nejezdí, je tu nový most přes průliv a nová dálnice. Jsme na dálnici, mně svítí rezerva, do Berlína nějakých 250 kilometrů. Vím dobře, že jsme v Německu – a v Německu prostě nejsou pumpy. Kdo nevěří, ať si to vyzkouší. A tak když uvidím malou cedulku pumpa, odbočuji z dálnice do polí. Je to pumpa ve vsi asi deset kilometrů od dálnice. Beru skoro plnou a jsme zachráněni. Vrátíme se na dálnici – a dalších asi 500 kilometrů na ní žádná pumpa nebude. Fakt nebude.

Když objíždíme Berlín, je už tma jako v pytli. Odvykli jsme tmě, v noci bylo na severu stále světlo. Na Schönefelder Kreuz odbočíme na Drážďany a máme pocit, že už jsme za chvíli doma. Pak se ale ozve rána jako z děla a hlasité bouchání. Naštěstí se podařilo zastavit bez problémů na krajnici. Praskla pneumatika na karavanu. Je roztrhaná na kusy. Vyženu rodinu za svodidla, natáhnu reflexní vestu, postavím trojúhelník… Je to hodně nepříjemná práce. Vyrolovat karavan nahoru je namáhavé, protože zvedám i auto. Naštěstí jsem pod karavan před léty přidělal rezervu, kterou jinak mít nemusí. S náklaďáky hvízdajícími asi půl metru od mých zad kolo vyměním a po zhruba půlhodině nebo trochu víc jedeme dál – k pumpě, která je náhodou asi deset minut jízdy, kde kolo dofouknu. Poučení? Nekupujte si protektory ani na karavan, může to přijít draho, a vozte rezervu.

V Drážďanech odbočujeme na Prahu a hned za odbočkou je objížďka. Dálnice je zavřená a my hledáme ve tři ráno skoro hodinu neuvěřitelně špatně značenou trasu přes celé město. Ve městě je asi dvacet objížděk a než se v tom vyznám, svítá. V Ústí nad Labem je pak ještě navíc hustá mlha. Domů ke vratům přijíždíme v 6 hodin ráno, když jdou lidi do práce. Na tachometru citroenu, auta za 800 euro, mám skoro o 7 tisíc kilometrů víc. Neměl jsem s ním žádnou podstatnou potíž a jak už jsem jednou napsal, nevzalo si víc, než 8,5 litru nafty na 100 kilometrů. Jsme rádi, že jsme šťastně doma, a jdeme spát s vědomím, že příště si na takovou cestu musíme naplánovat víc času.

Autor: M.Ch.

Komentáře

  1. Dobré čtení, též jsem tam letos byl s karavanem, (napsal jsem i deník, ale neumím ho zveřejnit), též jsem najel 7000km. Mýlíte se však v jedné věci (když čtu cestopisy, nejste sám). Na německých dálnicích je po 10 – 15km upozornění na pumpy, které jsou otevřeny 24hod. denně. Mají to vymakané, u pump je k mání (bývala zdarma) atlas tankštele, tam jsou tyto vybrané pumpy vypsané (+ znázorněné na mapě). Při jízdě pak vidíte nad dálnicí na modré tabuli jméno té pumpy, za ní 2000m. Upozornění se ještě jednou opakuje (1000m), před odbočením se na pravé krajnici objeví značka se třemi pruhy (vypadá jako naše před žel. přejezdem, ale v modrém), se 2. a s jedním, po 100m, a pak vás to dovede až ke stojanu. Před lety totiž vystěhovali od dálnic většinu čerpadel a zavedli toto. Přeji mnoho šťastných km s karavanem. Landa

  2. No jo, jenže ty pumpy nejsou většinou u dálnice, ale třeba deset kilometrů daleko, v nějaké nejbližší vsi. Náš systém mi přijde podstatně lepší, rozhodně z pohledu řidiče.

  3. Jen pár drobností. Silnice jsou často červené, protože používají porfyr a v Arjeplog je kousek od kostela pěkný laponský skanzen.

  4. Lubanedbalova

    Ahojte, citala som vase poznamky z ciest po severe Norska a Svedska, velmi m to pomohlo . lebo ideme zo skoly do Bodo Fauske v ramci EU projektu a navstivime aj Arjeplog. Doteraz som o tom ani nepocula , ze existuje , hoci Norsko a Svedsko mam dost precestovane. Vdaka internetu si ludia mozu sdelovat svoje zazitky a je to fajn , vdaka LUBA