Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Přes půl Evropy s autem za 800 € – 2. díl

Úvodní stránka » Přes půl Evropy s autem za 800 € – 2. díl

Äkäslompolo je podle všech běžných měřítek díra v pustině uprostřed ničeho, tedy uprostřed tajgy. Byli jsme tu v minulosti už několikrát a vždycky se nám tu líbilo. Ve třicátých letech sem nevedla ani silnice a bylo tu pár domků pod kopcem u jezera. Dnes je tu taky jen pár domků pod kopcem u jezera – ovšem kromě nich ještě stovky chat v lesích. Naštěstí je není odnikud vidět. Finové mají takový trochu jiný stavební styl, než třeba my. Nezplanýrují buldozerem kus krajiny a nepostaví na něm obří hotely. Pokácejí v lese tři nebo čtyři stromy a na jejich místě postaví šetrně, aniž by okolí zničili, dřevěnou chatu z klád, která splývá s okolím. Ovšem chatu se saunou, s pračkou, myčkou a sušičkou, s krbem, videem, satelitní televizí, s podlahovým topením a s terasou. (Za nějakých, řekněme, 15 tisíc na týden.) Sedíte na terase a kolem chodí sobi a pod střechou bydlí veverka. Ovšem musíte se natřít repelentem, abyste tam vydrželi sedět.


Veverka bydlí pod střechou naší chaty

Proč Finové jezdí do Äkäslompolo? Protože nad vesnicí je hora Ylläs. Představte si pod tím náš Říp. Těmhle horám se v Laponsku říká „tunturi“ a jsou to takové mírné kopce, na které opravdu vylezete bez cepínu a lana, v podstatě veliké hromady zvětralého kamení porostlého pestrobarevnými lišejníky. Z jejich vrcholů je vidět nekonečný zelený les, mokřady a jezera, modré nebe a v létě slunce 24 hodin denně. Finové sem ovšem nejezdí ani tak moc v létě. Jezdí sem v zimě, přesněji na konci zimy, když skončí polární noc a slunce už pár hodin denně svítí. Březen a duben je hlavní sezóna.

Kohosi totiž napadlo buldozerem zplanýrovat všechny svahy Ylläsu a vytvořit na nich sjezdovky. Ze dvou vesnic na protilehlých úpatích hory sem vedou lyžařské vleky a po úbočích se vine asi deset sjezdovek. Vesnička Äkäslompolo se tak stala jakýmsi finským Val d’Isere nebo aspoň Špindlerovým Mlýnem. Finsko je zelená placka, nemá žádné pořádné hory jako Švédsko, tak i Ylläs se hodí. V okolí jsou stovky kilometrů tratí pro běžky a sněžné skútry, v sezóně sem jezdí autobusy z Helsinek, do Kolari jezdí vlak, do Kittilä létají letadla. V létě tu chcípnul pes. Jezdíme sem tedy v létě. Je tu – býval tu – naprostý klid.


Vstáváme v poledne. Ani se nestihneme nasnídat a přijedou Satu s Davidem, naši přátelé z Helsinek, které jsme pozvali. Oni se ale postavili k cestování po svém. Z Helsinek je to ani ne tisíc kilometrů, z našeho pohledu tedy za rohem. Zdálo se jim to dost daleko, spočítali si cenu benzínu – a naložili auto do vlaku, který je ráno vyklopil v Kolari, asi 40 kilometrů od nás. Vyjde to prý finančně nastejno a v klidu se vyspíte. Ovšem leccos utratíte v jídelním voze… Fakt je, že cesta finským vnitrozemím je – narozdíl od Švédska – dost nuda. Prostě jedete dva dny lesem.


Po snídani jsme si udělali procházku po vsi a kolem jezera Ylläsjärvi. S jistým zděšením sledujeme, jak se tu vše za těch asi deset let, co jsme tu nebyli, změnilo. Vyrostla řada nových domů, restaurace a hotel. Jounin Kauppa, malá vesnická samoobsluha, se mění na veliký supermarket s pumpou. Rozvoj nezastavíš. Jen cesta druhou stranou jezera je stejná jako kdysi. Přes bažiny se chodí po dřevěných povalech, všude rostou suchopýry, rostliny, které jsou u nás přísně chráněné, rostou jen v Krkonoších a na Šumavě a za utržení jedné se prý platí ochranářům 500 korun. Tady je to plevel jako u nás pampelišky.


Tu a tam potkáme soby. Ovšem sobi jsou líní a chodí – a vyměšují – hlavně po silnicích. Krotcí ale nejsou, utečou před vámi. Občas má některý na krku zvonek jako u nás ovce. Protože je červenec, teprve mění zimní srst za letní – a vypadají jak plesniví.


Po „obědovečeři“ jsme si dali kávu. Říkám to proto, že Finové vaří dobrou kávu a zejména ji vaří jinak, než my. Rozpustnou pohrdají, tu jim nenabízejte. Káva je jinak pražená – a taky jinak mletá, než u nás. Pokud si budete chtít ve Finsku nebo ve Švédsku koupit kafe, což lze doporučit, musíte vědět jednu věc. Každá káva se prodává ve dvojí hrubosti podle toho, jak se připravuje. Na úplně stejném balíčku libovolné značky je buď napsáno (malým písmem) švédsky bryggkaffe nebo finsky suodatinkahvia, a tu si kupte, je jakž takž jemně mletá. Nebo je tam kokkaffe či pannukahvia, a tu si nekupujte, jelikož je spíš rozsekaná než umletá a žádným „naším“ způsobem z ní nic neuvaříte. Vím to dobře, jelikož žena z nějakého důvodu nenosí brýle, skoro vždycky koupí tu hrubě mletou a pak po mně chce, abych ji šel vyměnit.


Parkoviště pro psy a sáňky

V chatě je sauna, ve Finsku nezbytné vybavení. Zejména moje žena je tím nadšená a leze do ní každý den. Ovšem místo do studené sprchy potom běží v županu k jezeru. Voda je zatím studená, tak asi 13 stupňů, udělá v ní 10 temp tam, 10 zpět a utíká ven. Bez plavek. V sousední chatě mají divadlo. Ve Finsku je to ale normální. Další den ovšem důchodci ze sousední chaty provozují totéž, k mému překvapení ale v plavkách.


Jezero Ylläsjärvi přesně o půlnoci

Slunce nezapadá, jen se tak šourá po obzoru, schová se za kopec a zase vyleze. Jsou nějaké dva týdny po slunovratu, 6. července, vrcholné severské léto. Co tu jsme, nepřiblížil se teploměr dvaceti stupňům. Za měsíc už bude regulérní, byť hodně světlá noc, za dva měsíce bude všechno listí červené a žluté a pět stupňů nad nulou, za tři měsíce napadne první sníh. Díval jsem se na statistiky finského meteorologického úřadu a pro Laponsko platí, že historická minima pro většinu letních dní jsou i pod nulou a maxima se blíží třiceti stupňům. Ještě zajímavější je to ale v zimě. Zima je zejména dlouhá, ovšem teploty se často podobají těm našim, čím víc na sever – a tedy čím blíž k moři a ke Golfskému proudu – se zvyšují. Kolem Barentsova moře bývají tak do minus deseti, často kolem nuly. Tady ve vnitrozemí, čtyři sta kilometrů jižněji, to může platit jeden den – a druhý je třeba minus 38. Kdysi jsem četl jakýsi zábavný cestopis, jak se parta Čechů vydala v zimě do Laponska – a polovinu času rozmrazovali své dieselové japonské auto. Bylo minus 35 a ohřáli se až na severu.

Moje auto za 800 euro funguje bez problémů. Prohlédl jsem, co se dalo, nic neteče, auto startuje i jede normálně. Jen mi furt říká, že nemám žádnou vodu v chladiči a mám hned zastavit. Není to ale nikdy pravda. Stačí zaťukat na čidlo hladiny v expanzní nádobce a závada je odstraněna.


Výhled z hory Ylläs

7. července. Posnídali jsme finský chléb (chleba tady na severu je většinou hodně odlišný od našeho, „lehký“ a různě sladký, jen obtížně hledáte mezi všelijakými stejně vyhlížejícími bochníčky něco, co by chutí aspoň vzdáleně připomínalo ten náš), slané máslo a finskou kávu a vydali jsme se na horu Kesänki a přilehlá náhorní rašeliniště a jezero. Je to krásný, nijak extrémně náročný výlet do kopců, který se ale ukázal na hranici mých fyzických možností – vzhledem k té vyhřezlé plotýnce. Kulhal jsem jak o život až na vrchol a zpátky, ale možná mi to prospělo jako cvičení.


Kesänki, v pozadí hora Ylläs

Jinak se zdálo, že Satu je nadšená, jak je její vlast krásná. Je z Helsinek, pracuje v divadle a vlastně tu nikdy nebyla, snad ani v Laponsku. Je to prostě daleko a „nic tu není“. Na dovolenou se jezdí do středomoří, ne mezi komáry. Nebo se jezdí na chatu. Každý Fin – nebo přinejmenším každý druhý Fin – má chatu v lese u jezera a lodičku. Ovšem na jihu, ne tady. Co tam dělá? Čte a chytá ryby, co by dělal. Pije pivo z plechovek a jde spát. Seveřani chodí spát se slepicemi. Tedy, slepici jsem nikdy neviděl. Možná na jihu je mají, tady na severu jen mražené (ale s mnohem většími stehny, než ty naše, to nechápu). Chodí se spát podle hodin, ne podle světla. Vždyť v létě je světlo furt a v zimě je zase furt tma. Zdá se, že Švéd i Fin mají v nějakých 8 hodin večer vyčištěné zuby a už už se soukají do noční košile. Samozřejmě se na nikoho nedoboucháte a když přijedete v devět do kempu, obvykle je zavřeno, protože je noc. Slunce sice pere, ale podle hodin už se spí. My, co na to nejsme zvyklí, chodíme o půlnoci na výlety na Ylläs a pak se divíme, že se probudíme v poledne. Mnohokrát jsme to zažili, hlavně ve Švédsku a v Norsku. Přijedete třeba v deset večer do městečka. Nikde ani noha. Chodíte prázdnými ulicemi, slunce svítí a nepotkáte člověka. Město duchů. Před květinářstvím stojí vyrovnané kytky (a nikdo je neukradne), hračky na pískovišti, kolo před domem. Teď tu byli lidé a už nejsou. Támhle někdo jde. Aha, černoch si nese pizzu.

Mimochodem, dlužno podotknout, že ještě jedna věc se za těch asi 15 let, co na sever jezdím, pronikavě změnila. Pamatuji se dobře na svůj pocit zahanbení, když jsem se sháněl po možnosti zamknout dveře domku, kde jsme měli kameru s vybavením. My se nezamykáme, zněla odpověď. Všiml jsem si, že majitel domku měl přímo na ulici celé léto opřené o zeď zimní pneumatiky svého auta. Byl srpen a byly tam pořád, jen malinko zarostly travou. Nebo jsme v lese u silnice našli sněžný skútr čekající na zimu a otevřenou bednu se dvěma motorovými pilami. Před pěti lety už mi majitelka chatky s jistými rozpaky naopak řekla, abychom se nezapomněli zamknout, že tu už není tak bezpečno, jak bývalo. Vesnicemi sice neobcházejí žádní multikulturní nenechavci, nicméně zejména polští a ruští gastarbeitři spolehlivě naučili třeba Švédy používat zámek.

8. červenec. Navštívili jsme Laponské peklo, Lapin Helveti. Je dost daleko v lesích a podobá se Macoše. Jezero je asi 50 metrů pod úrovní terénu a hluboké je dalších 100 metrů. Staří Laponci místo považovali za posvátné a prý tu i obětovali tajemným bytostem, které v jezeře žijí.


Laponské peklo

Žena se pochopitelně chtěla vykoupat, ale kromě plavek a ručníku jí chyběla i odvaha znesvětit Laponcům jejich posvátné místo. Samozřejmě nahoře na parkovišti stojí kota – laponské dřevěné teepee – a paní tam prodává kafe a koblihu za nějakých 5 euro kus. Moc jich neprodá. Všude se taky prodávají sobí kožešiny. Kdyby vás někdy napadlo si jednu koupit, jsou to vyhozené peníze. Je hezká, ale chlupy se lámou, lehnete si na ni a máte hned co dělat. Kožešinu využije fakt jen sob. Ani parohy nejsou moc užitečné, nejlepší z laponských suvenýrů jsou všelijaké vyřezávané lidové ozdoby. Jsou hezké a obsahují různé tajemné symboly.


Je teprve začátek července, dost sucho a houby ještě skoro nerostou, ale není velký problém jich 5 nebo 10 kilo nasbírat. Křemenáče, modráky, kozáky i „praváky“, či jak jim kdo říká, jsme nakrájeli, část usušíme v elektrické sušičce na prádlo podle mého osobního patentu a část sníme jako řízky a smaženici. Tady nikdo houby nejí nebo leda ze supermarketu. Prý je jedí Laponci. Mimochodem, víte, proč nosí Santa Claus respektive Joulupukki ten pytel? Nosí v něm Laponcům lysohlávky.


Ve středu Satu a David odjeli, David musí prý pracovat. Udělali jsme si pár výletů na kole po okolí a jeden po Kesänkijärvi na lodičce. Strašně jsme řvali, teda hlavně děti, jelikož jedno veslo mělo nalomený držák a zabíralo míň, takže jet rovně byl velký problém. Určitě jsme znechutili všechny rybáře v křoví kolem jezera, protože jinak tu panuje naprosté ticho. Ruší ho jen cákání, když vytahují balík pivních plechovek, co si chladí pod vodou.


Uklidili jsme chatu a v sobotu jsme vrátili klíče. Přijedeme ještě někdy do Äkäslompolo? Osobně pochybuji. Co jsme tu nebyli, zdvojnásobil se počet turistů. Až přijedeme příště, bude jich tedy čtyřikrát tolik. Najdeme si možná jinou pustinu, uvidíme. Nebo to zkusíme v zimě. Teď vyrážíme rovně na západ, přes Kolari směrem na norské Vesterály a Lofoty.

V Kolari zahneme podle nenápadné cedulky Ruotsi (Švédsko) doprava přes řeku a po pár kilometrech je znát, že jsme v jiné zemi. Domky jsou sice stále stejně dřevěné a červené jako všude na severu, ale vesničky a města začínají být pestřejší. Vykládám si to tak, že ačkoli Finové v posledních dvou desetiletích Švédy dohnali a možná i předehnali, dřív byl asi život na severu Švédska bohatší a tedy i trochu pestřejší. Zastavili jsme ve Vittangi, jelikož se tam žena chtěla seznámit s malým prasetem Grétou, které pásla paní na louce, přes ulici pak parkovala amerika tak z roku 1965. Jedeme podél mohutné řeky, která je jak vystřižená z filmu o Kanadě. Není ani divu, je to stejný kus světa, jen z druhé strany glóbusu. Tam bych se ale bál medvědů grizzly, tady je jen pár brtníků. V Junosuando ovšem musím opět zastavit. Na řece stojí nádherný kolesový parník, jaký jsem nikdy neviděl na vlastní oči. Vypadá schopný funkce. Trochu poopravit a Sippi Belle of Junosuando opět může brázdit řeku Torneälven.


Po nějakých třiceti nebo čtyřiceti kilometrech se začínají objevovat jasné známky, že jsme v průmyslovém kraji. Těžní věže, nákladní vagóny, nepořádek. Kiruna, takový švédský Most či Ostrava, je sice město s historií, ale k zastavení neláká, leda tak k nákupu v supermarketech. Hromady hlušiny, hornické domky. Těží se tu železná ruda. Železnicí, která odtud vede vlevo od silnice, se ruda vozí do norského Narviku – a odtud prý do Číny. Vlaky jezdí jeden za druhým.


Zastavili jsme až u jezera Tornetrösk. Chtěli jsme sice navštívit národní park Abisko, ale s karavanem se tam skoro nedá ani zastavit a je tam hodně turistů. Tak jsme aspoň zastavili na parkovišti pár kilometrů za Abiskem. Je tam Stříbrný vodopád, podle něhož se dá sejít až k hladině jezera.

Nádherná kamenitá pláž s plochými kameny jako stvořenými pro žabky a naprosto čistá voda – ovšem studená jak led. Kuba se namočil, žena litovala, že nemá ručník, jako vždycky, a jeden Švéd si zaplaval. Nad jezerem se vypínají zasněžené hory, v dálce je vidět Lapporten, Laponská brána. Dost mě mrzí, že se necítím v kondici, abych tam došel.

Přejedeme hraniční hory a jsme v Norsku. Sjedeme dolů k moři – a zase nezahneme do Narviku, jelikož k tomu není žádný velký důvod, nýbrž doprava a horem přes ostrovy míříme na Lofoty. Lofoty jsou souostroví za polárním kruhem a podle mého názoru – a nejen mého – patří k nejkrásnějším místům v Evropě. Hodně lidí už to ale objevilo taky.


Lofoty – Lofoten – vlastně nejsou ty Lofoty, ale ten Lofot, jak poznamenal už Karel Čapek ve svém cestopisu. To asi koncovka –en dělá podle němčiny dojem množného čísla. Severněji leží Vesterály – Vesterålen – tedy ten Vesterol by to asi bylo správně. Protože Lofoty známe, chtěli jsme se nejdříve podívat na Vesterály.

Autor: M.Ch.

Pokračování