Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

O nicnedělání a předčasné penzi

Úvodní stránka » O nicnedělání a předčasné penzi

Image9Mnozí z nás se těší, až nebudou muset nic dělat. Nemuset ráno vstávat, nemuset se mačkat v autobuse, nemuset poslouchat hloupé nápady šéfa, nemuset se bát vyhazovu. Odpočívat. Pokud se ale chystáte do předčasného důchodu, možná byste se nad tím měli ještě trochu zamyslet. To, co vás v důchodu očekává, nejsou jenom samé krásné věci. Zejména pokud nebudete trávit podzim života na Bahamách nebo u Wörthersee. Data ze Spojených států, Británie a dalších 11 evropských zemí ukazují, že čím dříve lidé odcházejí do důchodu, tím rychleji upadá jejich paměť.

Zdá se, že asi něco je na tvrzení, že to, co nepoužíváme, také ztratíme. Slábnutí paměti si všimneme nejsnáze, ačkoli není tím nejhorším problémem. Celkový úpadek kognitivních funkcí znamená nejistotu za volantem, snižování kvality života, ohrožení na přechodu nebo třeba na schodech – prostě všechno to, čeho se na stáří obáváme a čemu jsme se možná i zamlada posmívali, přijde o to dřív, oč dříve půjdeme do penze. Člověk není jednou provždy chytrý, bystrý a pohotový. Spíše je tak chytrý, bystrý a pohotový, jak ho k tomu jeho prostředí nutí.

Autoři jedné nedávné studie použili jednoduché testy paměti. Jednalo se o seznam 10 slov, která měli účastníci opakovat nejprve ihned a pak 10 minut poté. Perfektní skóre je 20, což znamená, že všech 10 slov bylo správně opakováno pokaždé. Tyto testy byly vybrány proto, že paměť obvykle upadá s věkem a tento pokles je spojen se sníženou schopností myšlení a úsudku. Kupodivu nejlepší výsledky měli lidé ve Spojených státech, s průměrným skóre 11. Dánové a Angličani byli těsně za nimi, se skóre těsně nad 10. V Itálii byl průměrný výsledek zhruba 7, ve Francii to bylo 8 a ve Španělsku to bylo jen o něco více než 6. Schválně si to zkuste, jak dopadnete.

„Je to neuvěřitelně zajímavé a vzrušující,“ říká Laura Carstensenová, ředitelka Centra dlouhověkosti na Stanfordově univerzitě. „Naznačuje to, že práce je skutečně důležitou složkou našeho života, která lidem umožňuje optimálně fungovat.“ Vědci opakovaně zjišťují, že důchodci jako skupina mají horší výsledky v kognitivních testech než lidé, kteří stále pracují. Vědci vidí přímý vztah mezi procentem lidí, kteří ve věku 60 až 64 let pracují, a mezi jejich výkony při paměťových testech. Čím déle lidé v té které zemi pracují, tím déle jsou v dobré mentální kondici.

Nedávno jsem psal o tom, že velká část lidí nebude mentálně stačit na svou práci, bude-li odchod do důchodu posunut až někam k sedmdesáti rokům. To na první pohled vypadá jako protikladné požadavky. Zdánlivě. Pokud většina lidí nebude schopna ve svých sedmdesáti letech podávat v zaměstnání požadovaný výkon, neznamená to, že by neměli pracovat. Je třeba se zamyslet nad tím, že společnost by měla ve svém vlastním zájmu (a také v zájmu veřejných financí, samozřejmě) začít vytvářet systém pracovních míst pro staré lidi. Zní to jako nějaké sociální inženýrství, ale nejspíš to bude nakonec nezbytnost. Protože i kdyby výkon sedmdesátníka byl v nějakém zaměstnání třeba jen 50% výkonu třicátníka, navíc třeba jen na půl úvazku, přesto bude schopen pokrýt své životní náklady – a nebude čerpat tolik peněz z tenčících se fondů. Z předchozí studie navíc jasně plyne, že čím déle člověk vydrží být aktivní a chodit do práce, tím déle bude v kondici, tím déle bude sám řídit auto a tím déle se bude umět postarat sám o sebe.

Na Rushově univerzitě v Chicagu zkoumali posledních asi 10 let života 246 dobrovolníků, kteří netrpěli demencí. U všech probíhalo každoroční vyšetření kognitivních schopností a neurologické vyšetření. Účastníci také odpovídali na otázky zaměřené na smysl života a životní cíle, jaký přikládali význam životním zkušenostem, jak byli cílevědomí. Posléze po smrti byly zkoumány i jejich mozky, byly kvantifikovány mozkové plaky a neurofibrilární uzlíčky, charakteristické pro Alzheimerovu chorobu. Vědci pak zkoumali, zda smysl života a životní cíle zpomalují rychlost úbytku kognitivních funkcí, i když starší lidé už v mozku plaky a uzlíčky mají. O těch je známo, že souvisejí se ztrátou paměti a dalších schopností.

Vedoucí výzkumu dr. Patricia A. Boylová řekla, že „studie ukázala, že lidé, kteří měli v životě větší cíle, měli i lepší kognitivní schopnosti než ti, kteří si velké cíle nekladli, a to i v případě, že plaky a uzlíčky se už nahromadily v jejich mozku“. „Tato zjištění naznačují, že smysl či cíl života chrání před škodlivými účinky plaků na paměť a další myšlenkové schopnosti. To je povzbudivé a ukazuje to, že zapojení do smysluplných a cílevědomých činností prodlužuje kognitivní zdraví ve stáří.“ Studie z Rushovy univerzity tedy ukázala, že senioři se mohou Alzheimerově chorobě bránit tím, že si stanoví větší cíle, a to i ve vyšším věku. Větší životní cíle vedou k většímu pocitu štěstí a k větší aktivitě, což opět pomáhá mozku k vyšší účinnosti a umožňuje to kompenzovat patologické procesy. Jinými slovy, zatímco cíle nemají vliv na rozvoj plaků v mozku, mohou nás chránit před jejich škodlivými účinky na paměť a další schopnosti myšlení.

Když se nad tím zkusíme zamyslet, nutně nám vyjde, že člověk má větší moc nad svým životem a zdravím, než si většinou myslí. Představa nemoci jako něčeho, co nemůžeme moc ovlivnit a přichází to shodou náhod či dědičnosti, asi není úplně správná. A už vůbec není správná představa, že s délkou našeho života nic neuděláme. Jiné studie už dokázaly, že cílevědomí a pracovití lidé žijí déle než lenoši a lehkoživkové. Máme ve svých rukou nástroje ke zvyšování naší vlastní mentální výkonnosti, máme v rukou i nástroje k prodloužení duševního zdraví a užitečného života. Možná to – aspoň pro někoho – zní dost přesvědčivě k tomu, aby se zvedl z kanape a namáhal mozek.