Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Naše děti – Marťani

Úvodní stránka » Naše děti – Marťani

Historici, sociologové a hlavně marketingoví výzkumníci se v poslední době dost zabývají rozdíly mezi generacemi a mapováním toho, co nás čeká.
Zatímco válečná generace našich rodičů považuje za nejdůležitější věc povinnost, my, řekněme kolem padesátky, ceníme individualitu, naše děti – kolem 25 let – oceňují zejména rozmanitost. To se dá pochopit.

Ovšem odměna následuje u našich rodičů za tvrdou práci, u nás, protože si ji zasloužíme, což není totéž, a u našich dětí už jenom proto, že ji prostě potřebují. Vidím to na svém nejmladším synovi. Vnímá všechny materiální statky jako samozřejmost, má přirozený nárok je mít, protože je prostě chce. Když je nedostane, chápe to jako příkoří. Vztah mezi výkonem a odměnou mu uniká. Nejdřív jsem si myslel, že by na to měly být prášky, ale pak jsem zjistil, že je to rozšířený jev.

Vzdělání bylo pro naše rodiče ideálem, pro nás samozřejmostí – a pro naše děti jen prostředkem, jak se uplatnit. Ostatně Bill Gates taky nemá vysokou školu.

Volný čas je pro starou generaci odměna za tvrdou práci, pro nás skoro smysl života – a pro mladé prostě jen odpočinek.

A budoucnost vidí staří jako něco, pro co se musí něco obětovat, pro nás je důležitější „teď“ než budoucnost (taky už „budoucnost není, čím bývala“) – a pro děti je to cosi nejistého, ale zvládnutelného.

My, a zejména naši rodiče, jsme prožili většinu života v prostředí povinností, příkazů, zákazů a vyšších principů. Zejména naši rodiče mají tendenci vidět sami sebe zvnějšku, jako součást celku, jako šroubeček ve stroji. Válečná vítězství, pětileté plány, Pražské jaro, apod. Ideály, jakékoli, nám staří předat nedokázali. My už to všechno vidíme spíš z hlediska vlastního pocitu a prospěchu – a jak to vidí děti ani nechci spekulovat.

Každopádně se kloním k názoru, že pro mladé je svět počítačová hra. Tedy mechanismus bez nějakého hlubšího smyslu, bez „vyššího principu“ mravního či jakéhokoli, kde se dějí věci, jak je napadne. (My jsme jim ale dobrým vzorem – třeba dnešní česká politika. Vysledovat v ní nějaké jiné principy než sobectví, dá velkou práci…) Ovšem děti jsou také hráči bez předsudků, neomezení nějakými tabu. Nejsou věci, které se nesmějí dělat, protože to někdo řekl. To má dobré i špatné důsledky – jak to kdo chce brát. Každopádně se asi nikdo v budoucnu nebude zatěžovat řešením složitých problémů. Smyslem je přece dostat se do vyššího levelu, ne pracně rozvazovat uzel. Když něco nejde, život má určitě někde nějaký čudlík, kterým se dá restartovat.

Komentáře

  1. Zdravím, tak jsem si článek přečetla pozorně s něčím souhlasit lze, ale se závěrem ne. Materiální rozvoj společnosti musí nutně provázet i duchovní vývoj, pokud to někomu uniká, jeho škoda. S tou mládeží bych to neviděla tak černě, je mnoho mladých lidí, kteří se intenzivně zajímají o ochranu přírody (bodejt ne, vždyť jejich děti tu budou žít)pomáhají potřebným a vůbec jim je jasné že lidstvo může přežít jen za předpokladu, že se nám z toho konzumu nezatočí hlava. Chyba bude nejspíš v tom, že média a to myslím všeho druhu se soustředí jen na to co je špatné (jednou jsem počítala kolik mrtvých se za jeden večer v televizi zmíní je to nejméně 200 denně). Je to na vás co si vyberete, buď naříkat nad,,rozlitým mlékem,, nebo vypnout televizi, jít do přírody načerpat síly a tu pak věnovat někomu kdo jí potřebuje. Mám za to že si to naštěstí uvědomuje stále více lidí. Hodně optimismu všem……Moserka

  2. Ale já to vůbec nevidím černě. Jenom jsem si všiml – a zdaleka nejsem sám – že mladí prostě uvažují jinak, než my. To se nedá popřít. Ten článek není negací vývoje, ale jeho potvrzením. Může se nám to líbit i nemusí, ale nic se s tím dělat nedá. Už staří Řekové se rozčilovali nad mládeží a co si mysleli naši rodiče o nás, to je lepší nevědět.