Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Na Pankráci, na malém kopečku

Úvodní stránka » Na Pankráci, na malém kopečku

Naše pošta na Pankráci je nová a veliká.

Od samého začátku mi nápadně připomíná nový pavilón pro slony v pražské ZOO, má stejného ducha: indických slonů by se tam vešlo určitě pět, afričtí, kteří spolu rádi zápasí, v pohodě tři, a to ve všem pohodlí…

Už samotný předvstup dává tušit, že vyřízení úkolu na poště bude náročná intelektuální práce: do haly totiž má smysl vstoupit pouze s čísélkem, které vám vydala modrá schránka, když jste projevili pevné rozhodnutí, co na poště vlastně chcete, a zmáčkli jste správný cuplík z mnoha cuplíků, ne tedy třeba „jiné transakce“ (jako já), když chcete poslat dobírku.

A tak jsem trochu nejistě, ale rozhodnutá bojovat, vstoupila toho krásného dubnového odpoledne do temné sloní haly…

Přes spoustu mramorových sedátek, stolů a lavic jsem s úžasem sledovala obrovskou podkovu okének s blikajícími čísly a několik panelů, kde naskakovala čísla těch na řadě. Ani trochu jsem se nenudila, protože například „listovní zásilky“ jsou jak okýnko 4, tak okýnko 16, a nikdo neví, která uhodí, všichni přítomní visí očima na svítících panelech nad sebou a v okamžiku, kdy padne „jejich“ číslo, skutečně pádí přes celou obrovskou halu, aby, když doběhnou, zjistili, že před nimi už stojí další s dalším čísélkem, kdo seděl náhodou pod okýnkem… „Jste pozdě“, praví vždy úředník suše, ale vyřídí….

Věřím, že tenhle celodenní sprint je jediným potěšením pro poštovní úředníky, kteří ho se zájmem sledují…a vždy těsně před doběhem stisknou další číslo…. Konečně má šance! Doběhla jsem o dvě čísla pozdě. Zjistila jsem, co je to dobírka, jak ji poslat a dostala jsem „průvodku na dobírku“. První cesta pro další lísteček, stiskni „listovní zásilka“. OK!

Během další půlhodinky jsem se dostala zase k vytouženému okénku… Slečna mě dala k vyplnění něco, čemu říkala průvodka, a ještě něco, co jsem měla vyplnit (malá průvodka).

Vypadalo to jednoduše. Odesílatel, adresát, cena, datum, slovy, čísly. Než jsem to vyplnila poprvé, moje okénko už bylo zavřeno. Po vyzvednutí dalšího čísélka před halou jsem se dostala k další slečně, která mě vysvětlila, v čem VŠEM JSEM PRŮVODKU VYPLNILA ŠPATNĚ..
Jala jsem se vyplňovat další průvodku a vyzvedla jsem si další čísélko a čekala. Když na mě přišla řada, slečna mi řekla, že jsem nevyplnila ten další malý bílý lísteček a vrátila mě zpět. Další cesta pro další čísélko. Když na mě došla řada, slečna se podívala na lísteček a na průvodku a upozornila mě, ze už jsem ZASE špatně vyplnila průvodku (částka v číslicích nebyla napsaná dost blízko u haléřů).

Vrácena zpět, vyplňovala jsem TŘETÍ PRŮVODKU, VYZBROJENA TŘETÍM ČÍSÉLKEM NA POŘADÍ. KDYŽ JSEM PŘIŠLA NA ŘADU, SLEČNA SE MÍRNĚ ZACHVĚLA, ŘEKLA MI „PROSÍM VÁS, NEBERTE SI UŽ ŽÁDNÁ ČÍSELKA A SEDNĚTE SI TAMHLE….“ a začala vyplňovat SAMA moji průvodku.

Najednou se začala chechtat, ale tak nějak hystericky, podívala se na mě spiklenecky a povídá: „Víte co, já jsem to vyplnila přesně tak blbě jako vy!“, roztrhla průvodku vejpůl, hodila ji do koše pod sebou, vytáhla další průvodku, začala ji vyplňovat…..

Pak se prostorem pošty rozlehlo veliké ticho, slečna se na mě podívala velice zvláštním pohledem, jakým se snad díváme jenom na mágy nebo čarodějnice, a řekla skutečně prosebným hláskem, definitivně zbavena vší své suverenity, „prosím vás, madam, nemohla byste si na okamžik JÍT SEDNOUT NĚKAM JINAM?“

Odplížila jsem se přes celou halu s pocitem, že i neschopnost vyplnit obyčejnou PRŮVODKU MŮŽE BÝT nebezpečně nakažlivá…

Odvážila jsem se zpátky až na mohutné přátelské zamávání, vyplázla jsem šťastně 84 Kč za dobírku a vyšla jsem do jarního dubnového slunce s krásným vědomím, že mám na tomhle úřadě, kde se tak fantaskně prolíná fyzično pavilónu slonů s duchem Kafkova Zámku, spřízněnou duši: Když jsem odcházela, slečna mi totiž šeptla pod tlusté sklo: „Když budete něco potřebovat, přijďte, prosím vás, vždycky za mnou ….“

A tohle není povídka, to je čistá pravda…

Autor: Jana Krůtová

Komentáře

  1. Slavek Vanicky

    Krasne …

  2. Alena Gardos

    Pekne napsano, autorka ma vypraveci talent.
    Clovek se tomu rad zasmeje, ale jde z toho trosku strach. Stoprocentne tomu pribehu verim, mame par podobnych zazitku z ceskych uradu. Nedej Boze aby se clovek dostal k urednikovi, ktery disponuje kulatym razitkem; a kdyby mel jeste k tomu placatou cepici – to uz by byl konec.

  3. Ales Vanicky

    Je to zase jeden uspech ve svete byrokratu, protoze pristi rok se daji ocekavat dalsi vylepseni, jako jsou bezpecnostni branky a zouvani obuvi. Ne, ze bych tim chtel snizovat vyznam bezpecnosti v doprave, ale nekdo se dal INSPIROVAT mozna delikatesnimi pulty v americkych potravinovych obchodech. tam se ale zatim nemusi vyplnovat dotazniky.

  4. Margita Doležalová

    Ještě, že kromě velkoměstských pošt existují také ty malé vesnické, kde se člověk necítí jako v ZOO, ale útulně jako
    doma a vše vyřídí při jedné frontě a v klidu.

  5. Já to tam znám!
    Sice bych tam nechtěl dělat, za posledních 20 let se tam mnoho zlepšilo, ale stále je to státní moloch.
    Když seřadím státní instituce podle neschopnosti tak asi takhle:
    1. Zdravotnictví (šetřím si na stáří na soukromou kliniku)
    2. Soudy (za pana Pospíšila se mnohé zlepšilo)
    3. Obecní úřady
    4. Ministerstva
    5. České dráhy
    6. Česká pošta

  6. Josef Kouba

    Dobře napsané.