Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Lívance podle kněžny

Úvodní stránka » Lívance podle kněžny

„Tenkrát to stejně bylo dobře zařízené. Žádné organizované vzdělávání hospodyněk. Když se venkovská dívka chtěla přiučit podobné odbornosti, jako v případě naší babičky vaření, šla do služby někam, kde se naučit mohla. Užitek z toho měly obě strany. Muselo však jít o dívku zvídavou.“
„Já jsem taky zvídavá, nebo snad zvědavá? Zdá se mi, že ses chlubil nějakým receptem a teď se to snažíš zatloukat. Co je tedy s těmi vejci, kterých může být osm nebo méně?“ přerušila mne Marie.
Rezignoval jsem a rychle vyklopil střežené tajemství: „Do čtvrtlitru kyselé smetany zamícháš žloutky z osmi vajec, přidáš lžíci práškového cukru a trochu soli. Tvůj kuchařský cit ti řekne kolik. Odměřila jsi čtvrt litru hrubé mouky a z toho polovinu vmícháš do smetany. Pak ušleháš z osmi bílků tuhý sníh, do toho vmícháš zbytek mouky, smícháš to s tou první půlkou, ve které jsou žloutky,“ vysvětluji zbytečně a zdá se mi, že recept ztratil na své mimořádnosti, že bylo kolem zbytečně mnoho hluku, že žádný předpis nemůže naznačit všechny souvislosti, do kterých člověk vstupuje v domácí kuchyni a pak si onen návod na rodinnou pohodu idealizuje. Jenže to už je věcí každého, kdo se jím chce řídit. „Směs se už jenom peče na lívanečníku nebo na pánvi. Samozřejmě, že na nějakém tuku,“ dodávám zbytečně.
„To je všechno?“ ptá se Marie a neskrývá, že čekala sdělení, které by mohlo zacloumat zákony gastronomie.
„Může a nemusí to být všechno. Záleží na tvé fantazii, jestli dáš na lívance jahody se šlehačkou, kompot z jablek, nebo co máš doma.“
„Já se omlouvám, že se opakuji, ale kuchařská kniha je kniha příběhů tisíce a jedné noci. Fantazie se tu rozpřahuje bez hranic a bez připálených kastrolů. Nevěřili byste, co všechno lze najít v banálním příběhu italských škubánků z rýže.“
Milošova řeč se mne mohla dotknout.
„Jestli ti rozumím, máš nějaké pochybnosti o lívancích podle kněžny.“
„Absolutně žádné pochybnosti. V třídě lívanců jistě nemají konkurenci. Lívance však mají svoji atmosféru, svůj lokální a dobový kolorit. Pokud mne paměť neklame, při útoku na barikádu nezpíval nikdo vídeňský valčík a toreadorovi, který právě zchvátil dvouletého býka, nepodáš lívanec.“
„Chápu, že mi touto řečí chceš zprostředkovat jakési poselství. Mohu je přijmout jenom náležitě připraven. Chápu také, že lívanec je jenom lívanec a dobývat jím horizonty nelze. Ale mlč, mlč, nic neříkej. Můj lívanec, který je jedinou památkou na moji babičku, neberu-li v úvahu skrovné dědictví zakódované v genovém systému, nemůže být ničím ponížen a jeho hodnota je ve třídě lívanců a v souboru zděděných statků prostě absolutní. Mé babičce dej pánbu věčnou slávu, protože si ji zaslouží.“

Miroslav Jandovský – Symposion