Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Krize středního věku – neexistující nemoc

Úvodní stránka » Krize středního věku – neexistující nemoc

Můj nedávný článek 50+ a krize středního věku vyvolal hezkou diskusi, kde zejména ti, kteří krizi nemají, píší, že neexistuje. Inu, je pravda, že v katalogu nemocí vedle TBC, HIV nebo BSE ji nenajdete, protože MLC (Midlife Crisis) není diagnóza. Na Wikipedii si přečtete, že její existenci lékaři zpochybňují – ale že jí trpí 10 až 15% lidí. „Krize středního věku je termín popisující období dramatických pochybností o sobě samém, které je typické pro střední léta života, kdy lidé pociťují, že mládí odešlo a stáří je blízko. Je to období přechodu v mnoha ohledech, stárnutí obecně, menopauzy, smrti rodičů, odchodu dětí z domova, přičemž kterýkoli z těchto jevů může takovou krizi spustit. Výsledkem může být přání udělat zásadní změny v životě, v kariéře, v manželství nebo v romantických vztazích.“

Bez ohledu na to, co si o tom myslí doktoři, je dost důvodů se domnívat, že léta kolem padesátky jsou pro mnoho z nás nejkritičtějším obdobím života.

Je sice pravda, že málokdo dramaticky prožívá své stárnutí jako takové, snad jenom ten, kdo si abnormálně zakládal na svém mladistvém vzhledu či fyzické kondici. Navíc stárnutí probíhá plynule a nikomu se nestane, že jde spát jako Adonis a ráno uvidí v zrcadle Zdeňka Nejedlého. Ovšem stáří už dávno není v naší kultuře přednost, nýbrž handicap. Ne věcný, reálný – jako chybějící noha – ale psychologický. Ovšem se zcela reálnými důsledky. S chybějící nohou máte všude přednost, se stářím se jděte vycpat, jste automaticky a „přirozeně“ diskvalifikováni. Užili jste si, nezaclánějte.

Přidejte k tomu, že jsme konfrontováni s nástupem nových technologií, s tlakem mladých, kteří je zvládají snáz, protože už s nimi vyrůstali, s požadavky na znalost jazyků, která mnohým z nás chybí, se zvyšujícím se tempem vývoje úplně všeho. Málokdo z naší generace má z toho radost, protože jsme vyrostli v 60. letech, v době inovací od Škody MB ke Škodě 100. Když Freud říká, že většinu toho, čím jsme, jsme získali v dětství, něco na tom je.

Kolem padesátky se dostáváme do situace, kdy naši rodiče stárnou nebo dokonce umírají, a jakkoli je to přirozené, zasáhne nás to. Nejen protože jsou to naši rodiče a máme je rádi, také proto, že teď jsme to my, kdo je na řadě, a nic s tím neuděláme. U leckoho se k tomuto stresu přidají starosti s dětmi, ať už proto, že odešly z domu a nám se tím změnil život, nebo naopak po nás chtějí hlídat vnoučata, když na to nemáme čas.

Když tohle všechno vezmeme v úvahu, není ani příliš divu, že třeba sex se pro každého druhého padesátníka pomalu stává teoretickým tématem. Leckdy ovšem proti jeho vůli. Zejména muži to těžce nesou, protože tuto stránku života považují za klíčovou.

Sečteno a podtrženo, důvodů ke krizi má každý obvykle hned několik. Někdo si jich vůbec nevšímá, někoho to složí. Padesátníci procházejí celou řadou změn, z nichž každá je obtížná sama o sobě, a jsou vystaveni mnohem vyššímu tlaku, než před deseti nebo patnácti lety. K tomu přirozeně trochu klesá výdrž a odolnost, co si budeme povídat. Ráno je prostě těžší a těžší probrat se k životu. Pokud přijde ještě nějaká další nepříjemnost, vyhodí nás z práce nebo zjistíme, že synek vaří pervitin, museli bychom být ze železa, aby to s námi nezacvičilo. Divit se tomu nelze, domnívám se.

Když pomine období nejhorších potíží, obvyklou reakcí je snaha něco změnit. Všechno změnit nejde, nemáme k tomu odvahu, tak aspoň něco. Polovinu chlapů napadne jako první výměna manželky za mladší. Někdo to zkusí, ale dá se předpokládat, že toho možná bude za pár let litovat, až jeho o moc mladší žena zjistí, že má doma dědka, zatímco sama je ještě v nejlepších letech. Nehledě k tomu, že muži umírají obvykle podstatně dřív a z žen jsou vdovy. Logické by tedy spíše bylo, aby si mladší muže braly ženy, protože jenom tak mohou dva lidé prožít celý život spolu. Na to ovšem nikdo dopředu nemyslí.

Pro mnoho z nás by nejspíš bylo nejlepším řešením, nejlepším východiskem z problémů, najít si zcela jinou profesi, jinou práci, která by nám přinesla jiné starosti, jiné kolegy a jiné úkoly. A opět většina z nás toho buď není schopna, nebo přinejmenším ochotna. Zejména v naší generaci převládá pocit, že máme nějaký nárok dělat to, co jsme se naučili. Nemáme, je to jen naše neschopnost přijmout prostý fakt, že několikrát za život musíme změnit profesi. Kdysi jsem slyšel úvahu, že ti Evropané, kteří se nebáli vyměnit jistou bídu za nejistou naději, kdysi odešli do Ameriky – a ti, co se báli, dali přednost jistotě bídy, kterou znali, a zůstali sedět doma. Něco na tom je. Rozhodně přístup Američanů k hledání práce je zcela jiný, než ten náš. My se nejsme ochotni přestěhovat kvůli práci, natož ji zcela změnit. Obávám se, že se to budeme muset naučit. V padesáti je nejvyšší čas.

Komentáře

  1. Souhlasím, změna je život a vzhůru za novým dobrodružstvím. Stejně, jak se v těle po 7 letech mění buňky – a 7krát 7 je 49 let, tak je dobré nejméně po 7 letech měnit práci. A co nejvíce – jak se říká: z raketových motorů jít dělat holicí strojky a naopak. To potom jsou krize, které posilují :-))

  2. Souhlasím, žádný člověk pokud chce dělat práci která ho zajímá, by neměl říci to neumím, to nejde. Je mi 52 let a v životě jsem práci začínala vysněným povoláním cukrářky, pak skladnice, skladová účetní, účetní v lékárně, účetní v a.s., nyní jsem samostatná účetní tvz. OSVČ a už mě berou roupy na změnu povolání:-))Jen to nenazývám krizí, ale svobodnou volbou.Držím se hesla že nikdo mě nepřinutí dělat co nechci, tak si raději vybírám co chci…..Moserka

  3. Nesouhlasím úplně s tím, že je nutné změnit několikrát za život profesi. Koníčky, zájmy, jistě, člověěk se vyvíjí. Ale například já jsem studovala a celý život se vzdělávala v jednom dost neobvyklém vědním oboru a troufám si konstatovat, že jsem v tom dost dobrá. Jak tedy měnit, a dokonce ještě několikrát? To opravdu nejde, naopak, stále si doplňuji vědomosti, stále studuju, na krize nemám čas ani je nepociťuji. Názory mladých trdélek, co vykřikují, že nebudou živit přebytečné staré, mě nevyvádějí z míry. Oni zatím ještě nic nedokázali, mnoha nevadí nechat se živit a opečovávat těmi „starými a nepotřebnými“, ale na každého dojde.

  4. Ale jistě, pro vědce nebo třeba pro lékaře to tak úplně neplatí. Pro většinu ostatních ale určitě ano. Navíc pracovní trh se vyvíjí, jsou potřeba jiné profese a nabízejí se nové možnosti. Málokdo bude mít to štěstí, aby prožil celý život v jedné profesi a v jednom podniku. Možná to ani žádné štěstí není.

  5. Pravda je, že by se lidé neměli bát svůj život, práci, nebo bydlení změnit.
    Mě se změna osvědčila a výrazně posunula dopředu. Poté co se děti osamostatnily, jsem ve 45 letech změnila trvalé bydliště i zaměstnání a jsem maximálně spokojená. Rok chodím na kurzy angličtiny a právě jsem podala přihlášku na VOŠ a na studuim se moc těším. (Jen manžela mám 25 let let, toho ale rozhodně měnit nebudu).

  6. Ano, přístup Američanů k hledání práce je rozhodně zcela jiný,než ten náš. Zástupce nejmenované americké firmy v Čechách poradil několika ženám ve věku od 45 do 48 let, které se u firmy zajímaly o práci, aby se dobře podívaly do svých rodných listů na datum narození. V jiné ctihodné firmě existuje interní pokyn, podle kterého nesmí být do práce přijat nikdo nad 45 roků. Já sám jsem se už celkem 10x stěhoval, z toho 6x za prací – a právě tím se liším od těch, kteří takový životní styl hlásají…

  7. Mezinárodní headhunterka Alice Punch tvrdí, že ve vysokém managementu je vyšší věk vždycky přidaná hodnota. Někdo může pracovat na tom, aby na takové pozici, až přijde střední věk byl, a tím pádem bude za vodou. Průměr, kterého je většina by měl vysoké postavení nahradit flexibilitou. Hodně se mluví o tom, že pro starší lidi tu nikdo nic nedělá. Tak něco vymyslete. Třeba tyhle stránky jsou skvělej nápad.

  8. Řeknu Vám, patřím do této kategorie o které se tu diskutuje a chci říci, že rozhodně tvrdím, že život začíná po padesátce. Jsem naprosto spokojena se svým věkem, mám spoustu přátel mladších i starších. Žiji tak, jak jsem nemohla žít nikdy předtím, malé děti, honička do školky, do práce, celý život jsem jenom chvátala. Neměla jsem čas myslet na sebe, jako každá druhá.A až jsem se jednoho dne zastavila, zjistila jsem, že konečně mám čas žít i svůj život, je to prostě paráda. Ženy pokud dobře uchopí svůj život do rukou, rozhodně jsou ve středním věku zajimavější než dívky kolem 20-30. Řeknu vám nechtěla bych opět dívkou ani náhodou.Mládí je sice výhoda, ale není to přednost. Muž, který nemá problém v poklidu stárnout vedle své ženy, je opravdový muž a pokud nemohu mít vedle sebe takového muže, tak raději budu žít sama.

  9. marcela Duháčková

    tak já mám krizové desetiletky…ve dvaceti jsem se vdala,,,když mi bylo 30 rozvedla jsem a onemocněla jsem roztroušenou sklérozou..od té doby jsem tomu dávala na frak …fuj fuj, ani nemohu napsat jak jsem žila dalších 20let..Já si to totiá uvědomuju až ted když mi bude 50, najednou jsem zjistila že jsem SAMA… no, bolí to… a kdo za to může, no, přeci Jááá

  10. Myslím, že změnu zaměstnání jako pozitivum po padesátce budou hlásat jen muži, kterým jistí domov a zázemí zaměstnaná či důchodem jištěná žena či rodiče. Pak ti, kteřým v profesi ta změna „nehrozí“ a ti, kteří při ní měli zrovna štěstí natolik, že nehrozí další. Nakonec ti, které jistí Firemní finanční konto z mládí či rodičů a ve středním věku už ta změna je pro ně zábavou a nikoli rizikem nejistot či „krachu“ ve stáří. Změna, na které závisí finanční zabezpečení člověka ve středním věku a dnes i členů jeho rodiny, je vždy stresující, nejistí-li nám při ní finančně nikdo záda. Zvýšený stres v tomto věku nikomu nepřidá a v tu dobu na nás doléhá nejvíce povinností – zejména na ženy. Pomoc jak mladým, tak rodičům a ještě při tom zvládat svou práci a domácnost, včetně manžela. Ještě není mnoho mužů, kteří doma výrazně pomohou a ve vyšším věku se také často navíc stávají další starostí pro ženau. Americký systém přístupu k životu je vyloženě „promužský“. Ženě i neustálá změna míst obchodů a služeb přináší ztrátu času na odpočinek. Nemyslím si, že žena potřebuje mnoho změn pro to, aby si udržela svěžet a zdraví. Může se tak jen tvářit a maskovat to několikanásobné vyčerpání kosmetikou, make upem a plastikami. Do hrobu půjde tak jako tak zhuntovaná pokud se nedostane k velkým penězům svým nebo manželovým „podnikáním“ – jak se tomu švindlu americky říká. Skutečný podnikatel pracuje od nevidím do nevidím a žije z ruky do huby. K pořádným penězům se možná dostane poctivě až jeho druhá generace – ale dnes už je díky naplněnosti trhu podnikání nesmyslem. Ta vykořisťovatelská pyramida nemohla trvat věčně – stejně tak, jak se rozpíná vesmír než nastane BIG RIP – čili krize. A je to tu. Je třeba nahradit pyramidu zcela novým systémem, který nemá s penězi nic společného. S chytračením je konec, ať se to snaží korytníci „okecávat“ jakkoli. Ani ten poslední nevyučený dělník už není tak hloupý jako úředník v době, kdy byl peněžní systém v prvopočátečním stádiu jeho zneužívání.

  11. Myslím, že nikdy není pozdě začít znova. Já jsem se rozvedla v 52 letech, po dlouhodobém, zcela nefunkčním manželství, změnila jsem bydliště, vyměnila celý nábytek. Děti dostudovaly, odešly z domu a já zůstala zcela sama s pocitem prázdnoty.Nyní, s odstupem času, se na všechno dívám úplně jinýma očima. Mám spoustu přátel, jsem veselá.Dokážu stát nohama pevně na zemi. Jsem ráda, že jsem to všechno sama dokázala.V zaměstnání podávám daleko větší výkony, nalezla jsem opět ztracený smysl života.