Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Hollywood v obýváku – naučte se točit

Úvodní stránka » Hollywood v obýváku – naučte se točit

Poradím vám, jak se stát filmařem snadno a rychle.

Možná je dobrý nápad si konečně koupit kameru a zachytit s ní, co už zítra nebude pravda. Pokud ji máte, je taky dobrý nápad naučit se s ní zacházet. Nemám na mysli přečíst si manuál a naučit se mačkat čudlíky (ačkoli ani to většina z vás neudělá, že mám pravdu?). Mám na mysli naučit se natáčet tak, aby z toho měli radost i lidé kolem vás.


Ego

Možná si ještě vzpomenete na cyklus televizních pořadů s názvem Ego, který před léty vysílala Česká televize. Ty pořady natáčeli amatéři amatérskými kamerami a vyprávěli v nich své vlastní příběhy. Těch pořadů bylo přes dvě stě – a většina lidí, kteří je točili, prošla mýma rukama. Říkám to proto, abyste mi věřili, že vím o čem mluvím, když říkám, že skoro nikdo neumí sám od sebe s kamerou pracovat, ačkoli si většina lidí myslí opak. Proto mě napadlo, že možná není od věci napsat krátké školení pro ty, kteří nejsou příliš nafoukaní a chtějí investici do kamery zhodnotit tak, aby se na výsledky jejich práce dalo koukat a nemuseli se za ně stydět před příbuznými.

Přečte-li si následující řádky profesionální filmař, možná se zasměje. Ovšem jsou to prokazatelně pravidla, jejichž dodržování vede k výsledkům, tedy k natočení materiálu, který srozumitelně popisuje natáčený děj a dá se později zpracovat ve střižně bez nutnosti neustále divákům vysvětlovat, proč zrovna není nic vidět a kdo je ten člověk, který není k poznání. Dávám všem k dispozici své dlouholeté zkušenosti z práce s různě talentovanými „kameramany“. Pokud budete následující pravidla dodržovat, možná se stanete v rodině uznávaným filmařem s monopolem na zpravodajské pokrytí všech svateb a pohřbů, narozenin a promocí.


Kapitola 1 – Nářadí

Pokud už kameru máte, nemá smysl řešit její kvality. Pokud si ji ale teprve chcete koupit, je možná dobré zvážit, zda dáváte přednost kvalitě obrazu nebo ceně či rozměrům. Bez ohledu na to, co o jednotlivých kamerách píší jejich výrobci, stále platí některé zásady. V poslední době sice miniaturizace videokamer velmi pokročila (a pro jisté účely se opravdu hodí maličkatá kamera líp než veliká), ovšem obvykle velká kamera poskytuje lepší obraz než maličká. Robustnější mechanika je asi spolehlivější než miniaturní. Kamery s třemi čipy (3CCD) obvykle dávají podstatně lepší obraz než s čipem jedním, zejména když nesvítí slunce, o šeru nemluvě. A hlavně když má kamera objektiv o průměru padesátihaléře, nemůže soutěžit s kamerou s objektivem o průměru deset centimetrů. Fyzikální zákony se nedají nijak jednoduše obejít. Ze stejného důvodu se asi hned tak nedočkáme třeba mobilu, který by uměl použitelné fotografie. Nebudete přece telefonovat telefonem, na kterém bude půlkilový objektiv, že?

Kdybyste srovnali profesionální kameru za několik set tisíc a vaši miniaturní kameru, možná byste s jistým překvapením zjistili, že ta vaše má asi desetkrát víc funkcí. S tou profesionální se vlastně nedá nic dělat, ovšem kromě natáčení filmů. Nepodléhejte iluzi. Skoro všechny ty funkce, které máte navíc, nejsou výhoda, ale nesmysl, hračka pro děti. Zapomeňte na ně. Přinejmenším do doby, než se naučíte natáčet ostré, čisté, dobře komponované, netřesoucí se a nezmítající se záběry, na kterých bude vidět vše, co vidět být má. Nemá smysl točit babičku v barvě sépie nebo v negativu, ani děti rozčtverečkované nějakým trikem. Vaším cílem by mělo být natočit srozumitelný materiál a teprve při eventuálním střihu doplňovat třeba titulky, triky, zatmívačky, apod. Naneštěstí je pravidlem, že čím méně autor umí točit, tím více se vyžívá v používání triků.

Ovšem tento návod není o technice, ale spíš o práci s ní, o použití kamery jako vyjadřovacího prostředku. Proto se technickými prvky chci zabývat jen v nejnutnější míře. I mizernou kamerou se dá natočit dobrý film, když to člověk umí – a když s ní umí elementárně zacházet.


Kapitola 2 – Ovládání kamery

Zatímco prakticky všechny profesionální kamery mají základní ovládací prvky stejné či podobné, konstruktéři amatérských kamer se vyžívají v inovacích designu a umístění tlačítek. Nejspíš vědí, že amatéři si kamery nekupují podle toho, jak snadno a dobře se s nimi pracuje, ale podle barvy, zvláštnosti vzhledu či velikosti nebo jak dobře kamera plní roli módního doplňku, tedy podle kritérií, která s výsledkem, s natočeným videem a jeho kvalitou, mají málo společného. Z hlediska filmaře se na kamerách objevují takové nesmysly, jako je ostření kolečkem po straně nebo transfokace palcem. Ovládání kamer je tedy velmi různorodé co do umístění i logiky, ale většina kamer má tyto základní funkce:

  • Ostření

    Všechny kamery mají dnes funkci automatického ostření (Auto, Autofocus), některé již dokonce ani nedovolují ostřit manuálně, protože by se nám to na nepatrném displeji ani nepodařilo. Klidně funkci automatického ostření používejte, ale musíte počítat s tím, že má své nedostatky. Protože kamera netuší, co je vaším cílem, zaostřuje většinou tak, aby byla ostrá většina plochy obrazu. Takže pokud třeba chcete natočit vrabce na drátě před vzdáleným pozadím, nemusí se vám to vůbec podařit, protože drát a vrabec představují příliš malou plochu obrazu a ostré bude jen pozadí. Nebo kamera ostří přednostně na střed obrazu a když to podstatné bude někde v rohu, nezaostří. Kamera ostří na kontrast (protože je fakt, že největší kontrast má dobře zaostřený obraz) a na naprosto nekontrastní věc, třeba na obláček kouře, taky zaostřit odmítne. Nebo když je málo světla, obvykle kamera hledá ostrost marně a periodicky zaostřuje a rozostřuje. Tak s tím počítejte a v některých situacích se naučte ostřit manuálně.

  • Stabilizátor obrazu

    Ať už optický nebo digitální, je to pro lehké amatérské kamery, které se vám třesou v ruce, nepostradatelná věc. Vyrovnává drobné krátkodobé výchylky obrazu a velmi tak zlepšuje jeho kvalitu. To platí pro 99% záběrů, takže stabilizátor vůbec nevypínejte.

  • Clona

    Kamery mají automatickou clonu (clona – iris, exposure – reguluje množství světla procházejícího objektivem), obvykle s možností ručního ovládání. Některé mají tlačítko Protisvětlo (Backlight), což znamená, že clonu trochu otevřou oproti optimu, aby při natáčení v protisvětle bylo i ve stínu něco vidět. Nedá se ale rozumně předpokládat, že vás to při natáčení napadne použít. Když už vás to napadne, zase to pak zapomenete vypnout a lidé na světle budou mít bílé vypálené tváře. Obvykle platí, že čím horší (a také menší) kamera, tím větší má problém s přeexpozicí a s podexpozicí, čili s plochami v obraze, které jsou silněji nebo naopak slaběji osvětleny než ostatní. Protože ale málokdo zvládne práci se clonou (ačkoli moderní výklopné displeje to velmi usnadňují – pokud ovšem zrovna nepálí slunce a není na nich nic vidět), budete se asi nejspíš muset spoléhat na schopnosti kamery clonit automaticky.

  • Barva světla

    Asi tušíte, že světlo má různou barvu. Dá se říci, že světlo žárovky je červené, světlo slunce je bílé, pod mrakem je modré. Kamery dovedou tuto barevnou teplotu vyrovnat, po přechodu z jednoho světla do druhého se po chvilce změní barevné podání a zase vidíme obraz „normálně“. Pokud má vaše kamera možnost nastavení barevné teploty ručně, bývá to buď pevná předvolba (symboly žárovky a sluníčka), nebo nastavení bílé. To je způsob, který používají profesionálové vždy, pokud na to mají čas. Dělá se to tak, že vezmete bílý papír nebo jinou dokonale bílou plochu, kameru na ní zamíříte a zmáčknete příslušné tlačítko. Po pár vteřinách kamera zabliká a barevná teplota je nastavena. S tímto nastavením vystačíte, dokud se světelné podmínky nezmění (nezapadne slunce nebo nevejdete do místnosti), potom musíte nastavení zopakovat. Běžně ale vystačíte s automatickým modem, kdy si kamera barevnou teplotu nastavuje sama a na nic se vás neptá. Jen si musíte uvědomit, že jsou situace, kdy to nestačí. Například když vyjdete z místnosti osvětlené žárovkami ven, kameře chvilku trvá, než to zvládne. No a když budete třeba chtít natočit lidi před růžovou zdí domu, na „automat“ se vám to nepodaří vůbec, protože růžovou stěnu jako dominantní plochu si kamera vyloží jako červené světlo – a vaši lidé budou úplně modří. Takových případů je ale v praxi dost málo, takže s automatikou většinou vystačíte.

  • Rec

    Tohle se vám obvykle objeví v hledáčku, když začnete natáčet, nebo se rozsvítí červené světélko. Možná se vám zdá směšné, že o tom mluvím, ale věřte, že i mnoha profesionálům se přihodí, že při rychlém natáčení nějaké reportáže si spletou, kdy točí a kdy ne. Stačí tlačítko zmáčknout omylem dvakrát a je to. Potom točíte „negativně“, čili máte dlouhé záběry vlastních nohou a natáčené scény chybějí. Když chcete začít točit, natáčení ve skutečnosti vypnete, a když chcete skončit, tak ho zase zapnete. Stalo se to už asi každému. Čím je událost důležitější, tím jste nervóznější – a tím snáze se vám to přihodí. Když budete někomu natáčet svatbu a místo polibku natočíte svoje nohy, hrozí vám pak újma na zdraví. Je proti tomu jediná obrana. U důležitých, krátkodobých a hlavně neopakovatelných událostí kameru raději vůbec nevypínejte. Rakev z hrobu kvůli vaší roztržitosti nikdo vytahovat nebude. Stejně tak kameru nevypínejte, pokud se děje něco, o čem přesně nevíte, jak to bude probíhat. Pár minut vytočených navíc nikoho nezabije.


  • Kapitola 3 – Zoom

    Zoom (v Čechách transfokátor) je objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností. Tedy takový, který umožňuje změnu úhlu záběru, jinak řečeno nájezd a odjezd, jakoby přiblížení či oddálení. Říkejte tomu jak chcete, ale moje rada číslo jedna zní:

    ZOOM NEPOUŽÍVEJTE VŮBEC, pokud k tomu nejste okolnostmi vysloveně donuceni.

    Vysvětlím to. Zoom je skvělá věc, ale v rukou amatéra obvykle naprostá katastrofa, která zkazí polovinu záběrů. Jeho používání vyžaduje cvik a rozvahu, ani jedno na začátku své filmařské kariéry nemáte. Proto zoom nepoužívejte. Proč?

    • Zejména při nájezdu, tedy prodloužení ohniska objektivu, se vám nutně záběr rozklepe a divák dostane mořskou nemoc.
    • Zmenší se hloubka ostrosti, leccos bude tedy neostré. Obvykle vám pak snadno uteče všechno ostatní, zejména pokud se soustředíte na obraz v hledáčku a nebudete druhým okem – jako to dělají profesionálové – sledovat děj mimo zorné pole kamery.
    • V úzkém záběru divák neví, kde je, neorientuje se. Z úzkých záběrů většinou žádný srozumitelný film nevyrobíte.
    • Pokud má vaše kamera tzv. digitální zoom (pyšní se na krabici sdělením, že má třeba zoom 1:200 apod.), vypněte ho. Digitální zoom je spíš komerční nesmysl než co jiného. Jde o to, že objektiv, tedy optický zoom, umožňuje třeba transfokaci 1:10. Co je nad to, jde vždy radikálně na úkor kvality obrazu. Funguje to tak, že kamera vlastně dělá z obrazu jen digitální výřez. Víte dobře, že když uděláte velký výřez z fotografie, bude neostrý. Totéž dělá digitální zoom. Proto ho nepoužívejte.
    • Jediné opodstatnění pro použití zoomu jsou situace, kdy nemáte jinou možnost. Sedíte-li v lóži divadla nebo na fotbalové tribuně, nemůžete bez nájezdu natočit žádnou akci. V širokém záběru nepoznáte herce, neuvidíte míč. Ovšem vždycky natočte kromě blízkých záběrů i záběry široké, aby divák věděl, kde je a co se vlastně odehrává. Při natáčení z jednoho místa v úzkém záběru byste ale měli zásadně používat stativ. Ani v době optických či digitálních stabilizátorů obrazu není stativ přežitek.


    Kapitola 4 – Nohy jsou váš hlavní nástroj

    Točte v širokém záběru a místo zoomu zásadně používejte svoje nohy.

    Skoro vždycky dosáhnete mnohem lepšího výsledku, pokud si na detail očí hlavního hrdiny dojdete, než když na ně najedete zoomem. Proč?

    • V širokém záběru, ve kterém byste měli natočit většinu materiálu, je obraz vždy nejkvalitnější, hloubka ostrosti je skoro absolutní a obraz se nejméně třese. I úplně nervózní kameraman udrží široký záběr přijatelně stabilní.
    • V širokém záběru vždy víte, kde jste, kdo je tam s vámi, co se tam děje. Člověk taky nemá v očích zoom, zato je vybaven velmi širokým periferním viděním. Tomu se nejvíc podobá právě široký záběr. Vždy víme, kde jsme, orientujeme se. V úzkém záběru sice vidíme sousedovi přes stůl do nosních dírek, ale jinak nevíme nic. Úzký, tedy blízký záběr, detail, má smysl tehdy, pokud přináší informaci pro příběh nezbytnou. Vytřeštěné oči hrdiny, abychom poznali, že má strach.
    • Jen v nejširším záběru máte obvykle i makro – čili můžete s kamerou třeba na dva centimetry k objektu. Občas se to hodí.
    • Když se podíváte na jakýkoli hollywoodský film, pravděpodobně zjistíte, že tři čtvrtiny záběrů jsou záběry široké a skoro statické. Kamera se téměř nehýbe, pohybují se jen herci. Když už se kamera hýbe, hýbe se pomalu. Když kamera najíždí na detail, většinou jede po kolejích (ty právě nahradíte svýma nohama) a ne zoomem. Vaše domácí video se z hlediska vnímání obrazu nijak od Hollywoodu neliší. Když použijete zoom, získáte sice nakonec detail, ale záběr nemá prostorovou dynamiku. Když si na stejně velký detail dojdete, pohybujete se prostorem a získáváte mnohem zajímavější materiál. Věřte mi. Nehledě k tomu, že jak jdete za svým cílem, vrážíte do lidí a získáváte další skvělé momenty do svého filmu.
    • Teď si možná říkáte, že si protiřečím. Radím točit statické, nehybné záběry, a současně chodit s kamerou. Radím obojí. Chodit s kamerou od jednoho statického záběru k druhému. Žádný film ale nenatočíte, když budete s kamerou chodit pořád. Chůze má smysl, když něco objevuje.


    Kapitola 5 – Nebuďte líní

    Pokud chcete něco hezkého dobře natočit, bez námahy to nejde.

    Viděli jste někdy, jak pracuje profesionální kameraman? Překáží a obtěžuje. Celý zpocený pobíhá sem a tam. Přitom má na rameni nejméně pětikilovou kameru, se kterou je to pěkná dřina. Chvíli je vepředu, chvíli vzadu, stoupne si na židli, vleze pod stůl, prostě překáží. Proč? Ne kvůli své přirozené bezohlednosti, ale aby získal takové záběry, ze kterých se dá film či pořad sestavit a bude zajímavě a srozumitelně popisovat událost. Když si stoupnete do kouta a všechno odtamtud natočíte, sice se neunavíte, nic moc z toho ale rozhodně nebude. Proč?

    • Jednak dva záběry ve stejné velikosti a ze stejného úhlu nevypadají vedle sebe dobře („nejdou na sebe“), proto musíte měnit úhly, ze kterých dění snímáte. Proto ti kameramani tak pořád pobíhají.
    • Člověk, i když třeba stojí v rohu, vnímá všemi smysly, cítí atmosféru, slyší poznámky. Kamera nic necítí. Zaznamenává jen to, na co ji namíříme. Proto musíme natočit všechno, co se děje, ne jen hlavní děj. Lidé se smějí? Musíme natočit někoho, kdo se směje. Lidé se mračí? Musíme je natočit, mračení není slyšet.
    • Častou chybou je, že lidé natočí děj jen z jednoho pohledu, z jedné strany. Přibližme si to na příkladu účinkujících a publika. Děti mají představení na pódiu. No a rodiče si tedy natočí, z jednoho místa v desáté řadě, jeviště a dětský soubor. Televizní kameraman si ale nesedne do desáté řady na židli. Natočí sice taky hlavní pohled z hlediště na jeviště, ale pak taky z jeviště přes hlavy dětí na nadšené publikum. Například. Sice se dost naběhá, ale získá tak mnohem plastičtější obraz události.
    • Při každém natáčení a z každého prostředí se snažte natočit tři různé velikosti záběrů: celky, polocelky/polodetaily a detaily. Čili celkový orientační záběr, záběry střední velikosti (těch bude logicky nejvíc) a nějaký ten blízký záběr, detail.
    • Při natáčení v místnosti se zatím vyvarujte pohledu proti oknu. Automatika zavře clonu kvůli velkému jasu zvenčí a všechny postavy budou jako černoši v tunelu, dobře čitelné bude jen to okno. Než se naučíte pracovat se clonou manuálně, raději točte od okna do místnosti než naopak, případně nedovolte, aby okno tvořilo velkou část záběru.
    • Nemusíte mít kameru neustále u oka, točte i „od boku“. Neváhejte ani obrátit kameru proti sobě, natažená ruka stačí k zachycení vašeho sdělení přímo do kamery.


    Kapitola 6 – Pohyb kamery

    Myslete dřív, než začnete kamerou pohybovat.

    Nejpřirozenější a nejlepší záběr je záběr statický. Kamera se nehýbe a sleduje děj. Když s ní začnete hýbat, buď sledujete děj – někdo někam třeba jde. Nebo si usmyslíte, že třeba ukážete prostředí. To je mnohem větší problém, než se vám může zdát. Předem byste měli vědět, proč to děláte, kde začnete a kde skončíte. Záběr by měl mít začátek z klidu – a konec v klidu. Příliš rychlý pohyb kamery do strany (filmaři mu říkají švenk nebo panoráma) obvykle nejde k ničemu použít, příliš pomalý se třese a použít nejde taky. Navíc švenk se většinou nedá stříhat a musí se použít jen tak, jak byl natočen, zatímco statický záběr („staťák“) může být dlouhý i krátký. Proto kromě švenku natočte několik dílčích statických záběrů. Nakonec uvidíte, že nejspíš použijete právě je.


    Kapitola 7 – Vždy vyprávějte obrazem nějaký příběh

    Obvykle, tedy skoro vždycky, je právě příběh to zajímavé, ne vaše kreace s kamerou, cloumání se zoomem a klepání obrazem. Podřiďte tedy vše srozumitelnosti vyprávění. Jak natočit srozumitelné a přehledné vyprávění? Dost podobně tomu, jak příběh vyprávíte slovy.

    • Většinou, když chcete popsat nějakou událost, začnete sdělením, kdy a kde se to odehrávalo a kdo všechno u toho byl. Při filmování byste měli postupovat podobně.
    • Abychom věděli, kde jsme, musíme nejspíš natočit široký a popisný záběr místa děje. To neznamená, že ve výsledném filmu bude na prvním místě, to je jiná věc, ale musíte ho mít. Byl u toho strejda, teta, Franta a Pepík. Jasně, musíte je všechny natočit. Jinak budete při promítání muset pořád říkat, že tam taky byl Franta, ale toho není vidět. Tedy pokud je pro děj podstatné, že u toho byl.
    • Představte si, že chcete natočit, jak tihle čtyři spolu hrají karty u stolu. To rovnou předpokládá celou řadu různých záběrů. Celek místnosti se stolem a čtyřmi hráči. Tvář každého z nich, ať už zvlášť nebo třeba po dvou. Každopádně to nejde natočit z jednoho místa, protože nejméně jeden z hráčů by nebyl k poznání. Musíte obejít stůl. Jaké karty hrají? Mariáš nebo kanastu? Musíte na detail karet. Kdybyste tam byli, nepotřebujete se naklánět nad stůl, poznáte to z dálky. Kamera nepozná nic. Musíte udělat blízký záběr, detail. Hra je napínavá, hráči jsou nervózní. Jak to natočíte? Jistě to můžete říct v komentáři a nemusíte točit nic. Ale mnohem lepší je to natočit a nemuset to komentovat. Ve filmu stejně jako v životě platí, že viděné je mnohem lepší než slyšené. Gesta, oči, ruce, na nich nejspíš poznáte tu nervozitu. Franta vyhrál. Jak to sdělit? Asi detailem toho esa, co s ním plácnul o stůl. Moc složité? Jistě, skoro každý se na to vykašle a řekne prostě v komentáři, co se stalo. Ale není to nejlepší řešení.


    Kapitola 8 – Kamera je nahluchlá

    Každý jakž takž pochopí, že kamera vidí jen to, co při natáčení vidíte v jejím hledáčku. Skoro nikdo ale nechápe, že kamera zdaleka neslyší, co vy slyšíte svýma ušima při natáčení. Proto také daleko nejslabší stránkou většiny amatérských videí bývá zvuk. Při každém slušnějším natáčení pro televizi pobíhají po place (plac je v hantýrce filmařů místo, kde se točí) nejméně tři lidé: režisér, kameraman – a zvukař. Má většinou sluchátka na uších, dlouhé tágo na konci s mikrofonem (venku ještě obaleným obřím futrálem proti větru), tváří se soustředěně a hrozně se zlobí, že je všude moc hluku. Kameraman jste tedy vy, režisér jste taky vy – a kdo je ten zvukař? Pravděpodobně taky vy. To je ale kámen úrazu.

    • O důvod víc v hlučnějším prostředí nepoužívat zoom, ale nohy. Někdo něco říká? Nezbývá než mu vrazit kameru, která má ve svém nose zabudovaný mikrofon, málem až na mandle. Jinak mu asi nebude rozumět.
    • Pokud nemáte směrový mikrofon (to jsou ty nejméně půlmetrové tyčky, co zvukař nosí, případně mohou být připevněné na kameře), což asi nemáte, nemůžete prostě zvuk točit z velké vzdálenosti. V místnosti si sice můžete s někým povídat bez problémů na deset metrů, ale když to chcete natočit, musíte k němu na dva až tři metry a to ještě musí být ticho. Venku musíte být s kamerou nejvýš metr od jeho pusy, když nefouká vítr a on křičí, tak na dva až tři. Kamera prostě nemá vaše uši. Ve skutečnosti je má, ale nemá váš mozek, který vám dovoluje z rozhovoru odfiltrovat hluk ulice a rozumět. Kamera nerozumí a z výsledného hluku, který zaznamená, už nic nepochopíte.
    • Protože směrové mikrofony jsou velmi drahé, levným řešením jsou tzv. klopové mikrofony. To jsou takové ty černé blešky, co se krčí na klopě mluvící hlavy. Za pár stokorun koupíte mikrofon na šňůře a ten vám dovolí ve většině prostředí natočit slušný zvuk s třímetrovým odstupem. Pokud investujete do bezdrátového mikrofonu (říká se mu mikroport a taky není levný), vzdálenost se mnohonásobně zvětší a hlavně vám nikdo neutrhne drát, ovšem zase vám za chvíli dojdou baterky. Filmování prostě není zas taková legrace, jak se na první pohled zdá.


    Kapitola 9 – Mluv, zajímáš mě

    Protože přece jen nejste v Hollywoodu, ale točíte domácí video, mluvte do kamery.

    Vašemu filmu nejspíš hodně pomůže, pokud budete při natáčení některé děje nahlas komentovat nebo oslovovat účinkující. Samozřejmě ne při obřadu v kostele, ale při svatební hostině určitě. Co vám možná chybí na profesionalitě, to byste měli dohnat na bezprostřednosti. Lidé o sobě hodně prozradí, když je překvapíte s kamerou v ruce, když je vyprovokujete k nějaké reakci. Váš rozhovor s kamerou v ruce, to je vaše možnost režírovat události. Využijte ji. Nejste neosobní televize, jste to vy osobně, všichni vás znají a podle toho se k vám chovají. Nemáte za úkol přinést objektivní zpravodajství, ale svůj pohled, svou subjektivní výpověď. Ta se bude lidem líbit nejvíc.


    Kapitola 10 – Nešetřete

    Nešetřete – sebe ani materiál.

    Ani sebelepší profesionálové netočí 1:1. Při běžném natáčení nejméně 1:3, s dětmi nebo se zvířaty 1:10. Vy nejste profesionál. Chcete-li mít slušných deset minut filmu, musíte vytočit aspoň hodinovou kazetu. Nebo dvě.

    Někdy příště si povíme o kompozici, o svícení a o střihu filmu na počítači. Zatím se učte natáčet.

    Martin

    Komentáře

    1. diky za radu

    2. díky za rady, ikdyž na spoustu rad jsem už přišel sám neustálým natáčením, ale některé postřehy a rady jsem uvítal. Budu se těšit na další rady.

    3. to je super clanek. chtela bych aby mi rodice koupili kameru a az je premluvim a koupí mi ji tak to budu potrebovat. tak fakt dik

    4. zdravím,už je to nějaký čas,co jsem se sem podíval a uvítal Vaše rady.Stále čekám,kdy se tady objeví další rady o střihu,jak jste slíbil na konci tohoto článku.Škoda,že s tím nepokračujete,moc se mi to líbí.

    5. Výborné rady.Velice se mi líbí,jenom velká škoda že v radách nepokračujete.Rád bych se dověděděl něco o střihu a zpracování videa na PC… moc bych to uvítal.

    6. výborné! to jsou přesně ty naprosté základy, které 90 % amatérů zcela ignoruje…

    7. ちょっとそこ! と| 助ける助け彼らはへのプラグインを作る場合は、知っていますか? 成功の結果私はいくつかのターゲットを絞ったキーワードのためにランク付けする私のブログを取得しようとしているが、私は非常に良いを見ていないよ。あなたが知っているなら共有してください。 それを感謝!
      ugg ムートンブーツ 最安値 http://strongvolt.com/wp-content/themes/twentyeleven/ugg-1539/675@2014102017265518bc.php