Je dobré si přečíst některé vědecké studie, jež se zabývají jevem, jenž poprvé popsala dr. Karlene Ballová z Alabamy a nazvala ho UFOV - useful field of view, česky nejspíše efektivní zorné pole. Je definováno jako plocha, ze které jsme schopni vnímat informace, a to aniž bychom hýbali očima či hlavou. Vědci přišli na to, že toto naše efektivní zorné pole se nám už asi od dvaceti let věku neustále zmenšuje a toho logickým důsledkem je, že třeba staří řidiči si nemusejí nezbytně všimnout, že je předjíždíte. Už vás vidím, jak zkoušíte své periferní vidění, roztahujete ruce a prověřujete, kdy je ještě vidíte a kdy už ne. No a zjistíte, že je vidíte roztažené skoro na 180 stupňů, čili ta zpráva je nesmysl. Čtěte dál, žádný nesmysl to není.

Neuropsycholožka dr. Jerry Edwardsová říká, že “efektivní zorné pole je měřítkem rychlosti zpracování informací a vizuální pozornosti”. Nejde totiž o to, co jste technicky schopni vidět, když se na to soustředíte. Jde o to, co jste skutečně schopni vnímat, když jste soustředěni na něco jiného, tedy třeba na silnici před sebou. Je vám asi jasné, že to jsou dvě zcela různé věci. Názorně řečeno, vaše oko sice periferně vidí auto zprava, ale pomalu pracující “procesor” ve vaší hlavě už nestačí tuto informaci zpracovat a podat vám ji jako podklad k rozhodnutí šlápnout na brzdu. A tak jedete dál a s tím autem se třeba srazíte. “Najednou tam bylo”, říkáte pak policistům nebo personálu v sanitce. Nehody starých řidičů jsou tak plné aut či lidí, kteří se “náhle objevili” před jejich vozem, značek, které byly “špatně vidět”, řidičů, kteří je předjížděli “strašně rychle”.

Samozřejmě, že tento přirozený a věkově podmíněný úbytek schopnosti vnímat i to, na co se přímo nedíváme, dokážeme po nějakou dobu kompenzovat zkušeností. Na přechodu se mohou častěji vyskytovat chodci, na křižovatce auta zprava. Nicméně zkušenost to trvale nezachrání. Na nahodile, nepravidelně a nepředvídatelně se objevující jevy zkušenost nestačí. Navíc je naše pozornost často zahlcena hustým provozem, zprávami v rádiu nebo diskusí se spolujezdkyní, která ví líp, kam máme jet. Pokud někoho v takové situaci ještě napadne telefonovat, je zázrak, když dojede domů.

Protože je delší dobu známo (asi dvacet let), že efektivní či využitelné zorné pole se dá zlepšit tréninkem - stejně jako většina ostatních mentálních schopností, vědci se rozhodli to prakticky ověřit. Rozdělili skupinu starých řidičů na dvě části. Ta jedna absolvovala 20 hodin tréninku na simulátoru jízdy v autoškole, druhá pak stejný počet hodin tréninku kognitivních funkcí pomocí počítače.

Schopnost řídit auto se po ukončení tréninku zlepšila u obou skupin zhruba stejně, ale většina zisku z řidičského trenažéru po nějakém čase zmizela. Naproti tomu u osob, které trénovaly pozornost a rychlost vnímání či zpracování vizuálních informací, zůstal zisk z tréninku zachován i po roce a půl. Přitom testem výkonnosti nebyl nějaký dotazník, ale zcela praktická zkouška jízdy autem ve skutečném provozu v délce 22 kilometrů.

Vyšší rychlost zpracování podnětů zjevně umožňuje starým lidem lépe reagovat na nečekané události, které vyžadují rychlou reakci, a vede ke snížení počtu nebezpečných manévrů v provozu o 40% (definované jako ty, které vyžadovaly zásah instruktora během hodnocení).

Myslím, že už jsem několikrát zmiňoval výsledky našeho nevědeckého průzkumu, který jsme asi před dvěma lety prováděli u starších lidí. Ti muži a ženy si stěžovali na slábnoucí paměť, na všelijaké potíže spojené s věkem - ale valná většina z nich se považovala za dobré řidiče. Mám řidičák padesát let, ergo jsem dobrý řidič. Jak jim citlivě říct, že je to sebeklam? Bez tréninku kognitivních funkcí je podstatná část starých řidičů nebezpečná sobě i okolí. A pokud netrénují, měli by si alespoň z auta vymontovat rádio, vypnout mobil a manželce či manželovi zalepit ústa lepící páskou. Jen tak mají totiž šanci se soustředit na to, na co jim už tak tak stačí schopnosti. Pamětníci si vzpomenou, co bývalo napsáno v autobusech a tramvajích. “Je zakázáno mluvit za jízdy s řidičem”. To nebyl projev státní zpupnosti, ale výraz poznání, že řízení je kognitivně náročná činnost. S věkem naše schopnost dojet bezpečně do cíle klesá, to je prostě fakt, který nijak nesouvisí s tím, jak se cítíme a za jak zkušené řidiče se považujeme.

Martin Chlupáč

Ve skutečnosti je to většinou tak, že se chvilku soustředíme na jeden úkol, abychom jej vzápětí opustili a na chvilku se soustředili na jiný. Pracovní proces tak není plynulý, je rozbitý na malé fragmenty. Než zvládneme vyřešit jeden úkol, pětkrát přepneme jinam. Podáváme mizerný výkon a navíc jsme ve stresu.

Nedávná studie francouzského Národního zdravotního ústavu to ukázala jasně. Když byl lidem zadán jeden náročnější úkol, mozek vykazovat aktivitu v obou čelních lalocích. Když jim byl přidán druhý úkol, mozek rozdělil svou aktivitu, jeden úkol zvládal levý a druhý pravý lalok. Jenže při přidání třetího úkolu se stalo to, že jedno z center aktivity zmizelo. Reakce lidí se zpomalily a začalo se objevovat více chyb. Lidský mozek nedokáže dělit svou aktivitu mezi nekonečné množství úkolů, jako to umí procesor počítače, jenž vykonává všechny zadané úkoly stejně kvalitně, dokud mu na ně stačí kapacita. Brutální závěr tedy je, že lidé přinucení k multitaskingu sice něco stále dělají, jsou z toho vyřízení, ale jejich výsledky stojí za pendrek. Jiné studie totiž ukazují, že při multitaskingu klesá kvalita práce až o 40%. Když se nad tím zamyslíte z pohledu zaměstnavatele, místo jednoho člověka s mizerným výsledkem je v takovém případě možná lepší zaměstnat dva na poloviční úvazek…

Americká studie z roku 2005 zase ukázala, že když lidé dělají ještě něco jiného spolu se čtením či studiem, získané informace se ukládají do jiné části mozku, než když jsou na čtení či poslech soustředění. Výsledkem je, že informace získané při soustředění se posléze mnohem snáze vybavují, než ty, co jsme si do mozku uložili při multitaskingu. Učit se na zkoušky a přitom sledovat televizi není rozumné jednání.

Problém je také v tom, že naše fragmentovaná pracovní činnost má pokračování, když přijdeme domů. Fragmentálně se pak věnujeme dětem, rodině, čemukoli. Výsledkem jsou špatné vztahy, nepořádek, výčitky. A pak zase do práce, do fragmentované neproduktivní práce. Myslím, že na konci takového života se zamyslíme: co jsem to vlastně celý život dělal? A jaký to mělo smysl?

Pokud se už nedokážeme vyhnout nutnosti dělat neustále několik věcí “současně” - a ne každý můžeme být hajný nebo strážce majáku, musíme volit takové strategie, abychom my i naše práce utrpěli co možná nejméně. Jaké?
Na prvním místě je asi plánování času “bez plnění úkolů”. Můj kolega mi jde nekonečně na nervy tím, že od čtyř hodin nebere telefon, ale pro sebe asi dělá to nejlepší.
Používejte techniku tak, aby vám sloužila. Nemáte-li zrovna sekretářku, telefon dovede zaznamenávat vzkazy, e-mail umí odpovídat automaticky, můžete toho využít i tehdy, když pracujete - protože máloco skutečně musí být vyřízeno právě teď. Leccos můžete vyřídit, až vyřídíte to, co zrovna vyřizujete.
Přimějte spolupracovníky, aby volili formu komunikace podle důležitosti. Setkání mezi čtyřma očima, telefonické hovory nebo telekonference jsou k tomu, co se musí řešit urgentně nebo je velmi důležité. Ostatní se dá řešit e-mailem nebo vzkazem. Tak získáte možnost řešit úkoly podle priority, ne podle toho, že někoho zrovna napadlo po vás něco bezvýznamného chtít, když zrovna děláte něco důležitého. To má i druhou stránku. Pokud neustále obtěžujete spolupracovníky kdykoli vás napadne, nečekejte, že se k vám i ostatním budou chovat jinak.
Taky můžete spojovat úkoly tak, aby si moc nepřekážely. Při žehlení košil můžete telefonovat, jelikož žehlení není činnost kriticky náročná na přesnost a pozornost. Naopak telefonovat při řízení auta není dobrý nápad. Když se soustředíte na dopravní situaci, odpovídáte chaoticky a můžete v práci něco pokazit. Když se soustředíte na hovor, přejedete chodce. Taky je takové telefonování zakázané. Policie tak mimoděk poskytuje jasný důkaz, že multitasking je ve skutečnosti mýtus. Že nejsme dobře vybaveni na vykonávání více věcí současně. Sice dovedeme neustále přepínat z jedné činnosti do druhé, ale i tak jsou okamžiky, kdy naše jedoucí auto nikdo neřídí, my jenom sedíme za volantem.
Bezpochyby nemusíte dělat všechno. Známé Paretovo pravidlo (pokud je neznáte, je nejvyšší čas se s ním seznámit, může vám ušetřit obrovskou spoustu času a zklamání - http://cs.wikipedia.org/wiki/Paret%C5%AFv_princip) říká, že byste se měli maximálně soustředit na pouhých 20% úkolů, jelikož ty rozhodují o úspěchu, respektive o 80% výsledků. Samozřejmě to předpokládá, že jednak nemáte hloupého šéfa, který bazíruje na vykonání úplně všeho hned, a rovněž že dokážete rozeznat, co podstatné je a co není. To nebývá tak jednoduché. Je ale dobré na to myslet, jelikož stejně nikdy nezvládnete úplně všechno.

No a nakonec zmíním samozřejmě ještě jednu možnost, která se s těmi ostatními nijak nevylučuje. Cvičit mozek. Ne křížovkami, ale zvyšováním jeho kognitivní výkonnosti. Vyšší výkonnost mozku dovolí lépe dělat více věcí najednou nebo z toho alespoň být méně unavený. Vytvořili jsme svět, který svými nároky vysoce přesahuje možnosti našeho mozku, jehož struktura a výkonnost se nejspíš nijak podstatně nezměnily za posledních 40 tisíc let. Kromě různých, víceméně “hygienických” opatření, která jsem se snažil vyjmenovat, můžeme podporovat i samotnou schopnost našeho mozku, tak říkajíc našeho základního výrobního prostředku, zvládat požadavky, které na nás klade náš zaměstnavatel, naše ctižádost nebo prostě náš život v moderní společnosti.

Zmíním jeden platný pokus, který nevyšel. Kdysi dávno, někdy v 50. letech, napadlo někoho na Slovensku, že těžká situace v romských osadách by se dala zlepšit, kdyby Romové chovali vepře. Starali by se o ně, měli by selata, maso pro rodinu. A tak každá rodina v osadě dostala podsvinče. Tentýž den se osadou šířila vůně pečeného vepřového. Nikoho nenapadlo myslet na hlad, který budou mít za půl roku, všichni dali přednost dnešní pečeni. Na situaci osady to nezměnilo nic, jen místní JRD přišlo o několik desítek selat.

Koncem 60. let trápil americký psycholog Walter Mischel čtyřleté děti naprosto příšernou volbou. Mohly dostat jeden bonbón teď nebo dva bonbóny za čtvrt hodiny. Po několika desítkách let se k nim vrátil a zjistil, že ty děti, které si vybraly dva bonbóny později místo jednoho hned, měly lepší vzdělání a zaměstnání, lepší společenské postavení, měly větší sebevědomí, lepší osobní vztahy a manželství, zvládaly lépe stres a méně podléhaly alkoholu nebo drogám. Proč to říkám? Jedinou cestou, která se mi zdá efektivní, je naučit všechny romské děti bez výjimky, že je správné počkat na dva bonbóny později.

Samostatné a účelné jednání, schopnost řešit problémy, plánovat a organizovat, a také náhled a úsudek, to jsou schopnosti, kterým říkáme výkonné kognitivní funkce. Jsou, jak už naznačil i výzkum dr. Mischela, klíčové pro náš úspěch v životě, pro naši schopnost zařadit se dobře do společnosti. To je přesně to, v čem Romové jako skupina opakovaně selhávají. Nejsou ve své většině schopni efektivně plánovat svou vlastní budoucnost, správně řešit problémy, ovládat své jednání tak, aby uspěli. Jde o exekutivní funkce, protože to jsou mechanismy, které pomáhají regulovat naše myšlení a jednání.
S exekutivními funkcemi velmi úzce souvisí tzv. pracovní paměť, bývá mezi ně i přímo zahrnována. Ta sídlí v čelním a temenním laloku našeho mozku. Tam je ono hřiště, onen mentální prostor, v němž se snažíme udržet informace tak dlouho, než s nimi dokážeme dokončit nějaký úkol nebo vyřešit jakýkoli problém. Probíhají tam všechny podstatné myšlenkové procesy. Chceme-li třeba v duchu vynásobit dvě trojciferná čísla, většina z nás skončí s pocitem, že úkol je nad naše síly, jelikož k vynásobení bychom potřebovali kus papíru, kam bychom si poznamenali dílčí výpočty. Neumíme si je pamatovat a pracovat s nimi. Naše pracovní paměť je přetížená. Přesto jsou lidé, kteří takové úkoly zvládají a nijak se u toho nezapotí. Lidé si nejsou rovni ani ve velikosti paměti. Dokonce bychom našli i pár důkazů pro smělé tvrzení, že jedním z důvodů nerovnosti mezi lidmi je právě různost jejich pracovní paměti - a tedy i různost některých podstatných schopností. Je logické, že ti, co ji mají větší, se obvykle lépe v životě uplatňují.

Čím se vyznačují děti a dospělí s oslabenou pracovní pamětí? V mateřské školce a na prvním stupni mají zejména problém se naučit abecedu a čísla. Nedokážou se dostatečně dlouho soustředit a sledovat pokyny. Přeskakují od jedné věci ke druhé. Když se už naučí číst, nechápou smysl toho, co přečetli, nepamatují si to. Mají problém se naučit třeba malou násobilku. Nemají mnoho kamarádů a v kolektivních hrách a aktivitách se moc neuplatňují. Často moc nechápou pravidla hry. Se složitými úlohami si nevědí rady a mají tendenci je nechat být. Nemají trpělivost, snadno se rozčílí na druhé, málo je poslouchají. Ze tří pokynů splní jen ten první. Chodí pozdě do školy a do práce, podceňují časovou náročnost úkolů. A tak bychom mohli pokračovat. Lidé s těmito vlastnostmi mají pochopitelně většinou problém se dobře uplatnit, a to jak ve škole, tak v životě. Lidé s oslabenou pracovní paměti mají i potíže s ovládáním svého jednání. Podceňování odměn a trestů v budoucnosti výměnou za život v přítomnosti, tedy jeden bonbón hned místo dvou později, to může vést k vyřazení na okraj společnosti, k sociálnímu a ekonomickému selhání, často i k drobným krádežím a k alkoholismu. Proč to říkám ve vztahu k Romům?

V naší majoritní skupině už má zhruba deset procent dětí problém s pracovní pamětí, trpí různými problémy učení a chování, v důsledku toho mají problém absolvovat úspěšně školu a získat dobré zaměstnání. Romové jako skupina přitom vykazují ještě v mnohem větší míře právě všechny typické znaky lidí s těmito obtížemi. Jejich situace je navíc komplikovaná předsudky z naší strany, takže hodně jejich dětí končí v nějaké pomocné škole, ačkoli by nemusely. V jejich očích však škola - jako instituce zcela a úplně orientovaná na budoucnost - nenabízí v přítomnosti skoro nic. Zábava tam žádná velká není, vyžaduje se docházka, ranní vstávání, psaní úkolů, učení básniček, počítání, každou chvíli se tam něco platí - a v přítomnosti z toho nic neplyne. Má-li se změnit situace nejen Romů, ale i našich problémových či hyperaktivních dětí, musí škola zapracovat sama na sobě, prostě se změnit podle možností a požadavků současnosti.

Dosud škola tohle všechno neřešila a ani moc řešit nemohla, neexistovaly k tomu nástroje. Děti s problémy učení a chování přešly do nějaké té školy pomocné či praktické, kde to nějak doklepaly do konce povinné docházky, následně s mizivou šancí na trhu práce. Jenže doba se změnila. U nás zatím moc ne, ale ve světě existují již několik let programy, s jejichž pomocí lze problémy dětí řešit mnohem efektivněji - přičemž jejich původ a rodinné zázemí v tom nehrají skoro žádnou roli. Pokud jsou problémy dítěte způsobeny jeho oslabenou pracovní pamětí (mezi dětmi s problémy učení jich je většina, např. dyslektici, děti s hyperaktivitou a s nedostatkem pozornosti k nim patří skoro vždy), pak k podstatnému zlepšení překvapivě stačí několik týdnů kognitivního tréninku zhruba hodinu denně. Z pětek a čtyřek se dítě dostane na dvojky a trojky a cesta k víceméně bezproblémovému absolvování školních povinností může být otevřená. Trénink s pomocí počítače je pro některé děti zábavný, upevňuje jejich počítačové znalosti (které u romských dětí většinou nejsou velké), zvyšuje jejich sebevědomí. Zejména však zlepšuje jejich schopnost úsudku, schopnost rozdělit složité úkoly na zvládnutelné části, schopnost plnit požadavky okolí. Tohle je cesta do budoucnosti pro většinu problémových skupin dětí, nejen pro Romy.

Čas od času je slyšet diskuse na téma, jak bude vypadat škola budoucnosti. Všichni si představují interaktivní tabule a notebook na každé lavici. Přitom praktické zkušenosti z takto vybavených škol třeba z USA dávají velmi rozpačité výsledky. Zjednodušeně řečeno, z techniky jsou děti nadšené a leccos jim dá, ale výsledky ve čtení, psaní a počítání mají spíše horší, než s křídou a tabulí. Považuji za zřejmé, že ve světě, kde se neustále zvyšuje tempo vývoje a také kognitivní náročnost veškeré práce i běžného života, přičemž jakoukoli informaci dovedeme získat v horizontu vteřin prostřednictvím mobilu či počítače, je povinností školy se tomu přizpůsobit. Ne tím, že bude zvyšovat množství dat, která si soukáme do hlavy, ale že bude trénovat naši schopnost s daty pracovat a tréninkem kognitivních funkcí zvýší naši mentální výkonnost, schopnost úsudku a logického myšlení, pozornost a koncentraci, porozumění smyslu textů. Textový editor za nás možná opraví gramatické chyby (Romové ve Varnsdorfu vyvěšovali plakáty s textem “Prič s rasizmem”), ale nepochopí za nás, co máme dělat teď a co potom, nenaučí nás sebeovládání či plánování. Kognitivní trénink bude levnější, než notebook každému žákovi a učitelům dva, a přinese trvalejší a hlubší změnu našich životních možností. Musíme se prostě všichni ve škole na prvním místě naučit, že dva bonbóny později jsou lepší než jeden hned.

Test je v angličtině, ale jistě vám to nebude vadit. Je to test, jenž měří správnost a rychlost reakce na měnící se obrazce, test vizuálně-prostorového rozhodování. Kliknete na start či restart (při timeoutu šipku) a pak už jen pomocí šipek na klávesnici rozhodujete, která barva na obrázku převládá. Pokud žlutá, stisknete levou šipku, pokud modrá, tak šipku směřující nahoru, atd., podle barev rohů čtverce. Jde o správnost a rychlost rozhodování. Na konci samozřejmě uvidíte výsledky. Rychlost je v milisekundách, správnost v procentech. Po chvilce zácviku už vám to půjde samo. Pokud ale i potom budete mít průměr časů třeba 2000 ms (2 vteřiny!), jste sami sobě nebezpeční a měli byste mozek trénovat, až se z vás bude kouřit. Například pomocí HAPPYneuron Brain Jogging

Česká společnost je navíc mimořádně ageistická - tedy podceňuje, přehlíží a odstrkuje staré lidi víc, než je zvykem ve většině západních zemí.

Proto stárnout v Čechách znamená být vystaven většímu tlaku, než stárnout třeba na Floridě. Pokud už tedy nemůžeme stárnout na Floridě, měli bychom volit takové strategie, které nám život usnadní.

Kromě základních pilířů údržby naší hlavy (protože o hlavu jde v první řadě - kromě ubývajících profesí, kde je základem fyzická dřina), jimiž je fyzické cvičení, zdravá strava a redukce stresu - máme možnost (spíše bychom rozhodně měli) hlavu cvičit . Úplně podobně, jako cvičíme tělo. Že to naši rodiče a prarodiče nedělali? Jenže to bylo v dobách, kdy stáří znamenalo sedět na zápraží a bafat z dýmky a na to člověk mozek nepotřeboval. Navíc žádné efektivní nástroje k cvičení mozku neexistovaly a všeobecně se předpokládalo, že stárnutím člověk hloupne a ztrácí schopnosti, což vyjadřuje známé úsloví, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Není to pravda. I mozek devadesátiletého člověka je schopen se učit a trénink kognitivních funkcí je možný v každém věku. Dá se předpokládat, že brzo bude nějaká forma kognitivního tréninku pro starší lidi povinná například pro udržení řidičského průkazu.

Proto nepřemlouvejte bábu, raději jí k Vánocům kupte počítač a CD s tréninkem mozku HAPPYneuron Brain Jogging.
Zvládne to v každém věku a s každým vzděláním. A pokud už jste “bába” nebo děda sami, máte nejvyšší čas začít. To ostatně platí pro všechny, kterým už bylo čtyřicet nebo padesát let.

Tématem studie psycholožky Tracy Allowayové (Journal of Experimental Child Psychology) bylo sledování role pracovní paměti a IQ v učení, a to po dobu šesti let u průměrných zdravých dětí. Cílem bylo odhalit význam jednotlivých kognitivních schopností pro úspěšnost ve škole, což by dovolilo včasné odhalení potenciálních problémů dítěte a jejich individuální řešení. Děti se podrobily testům IQ a testům pracovní paměti ve věku 5 let a opakovaně v 11 letech, přičemž byla testována i jejich znalost čtení, psaní a počítání.

Studie ukázala, že úspěšnost dětí ve všech aspektech učení závisí právě na jejich krátkodobé paměti - bez ohledu na IQ. Klíčovým poznatkem tedy je, že tím, podle čeho můžeme spolehlivě předpovědět úspěch dítěte ve všech stupních formálního vzdělání, je právě krátkodobá paměť. Všeobecná inteligence, jež je obecně považována za předpoklad úspěchu ve škole, je naproti tomu velmi nespolehlivým ukazatelem.

Někteří psychologové se domnívají, že spojení mezi IQ a učením je nejsilnější v době, kdy se člověk učí nové věci, zatímco později je to hlavně otázka tréninku. Ovšem výsledky výzkumu ukazují, že určité kognitivní schopnosti přispívají k učení více než trénink.

Studie rovněž ukázala, že - na rozdíl od IQ - pracovní paměť nemá souvislost se vzděláním nebo socioekonomickým zázemím rodičů. Z toho vyplývá, že všechny děti bez ohledu na původ a zázemí mají stejnou možnost splnit školní požadavky, pokud je otestována jejich pracovní paměť a škola se zaměří na případné zjištěné problémy.

Pracovní paměť je relativně stabilní a má podstatné důsledky pro úspěch ve škole. Zlepšuje se sice s věkem, ale její relativní kapacita zůstává nezměněná. Z toho plyne, že když má dítě tuto kapacitu třeba desetiprocentní ve srovnání s vrstevníky, pravděpodobně bude mít tomu odpovídající výsledky po celou dobu školní docházky.

Dr. Tracy Allowayové se navíc podařilo prokázat, že lidé se skvělou pracovní pamětí mají také častěji skvělé zaměstnání, mají lepší partnerské vztahy a častěji žijí šťastnějším a bohatším životem. Naproti tomu lidé se špatnou pracovní pamětí mívají potíže v práci i v osobním životě a častěji se dostávají do konfliktu se zákonem. Dr. Allowayová dokonce tvrdí, že dobrá pracovní paměť funguje jako nárazník, který chrání naše mentální zdraví, a slouží nám i jako ochrana před depresí.

Tradiční hodnocení IQ jako předpokladu k úspěchu ve škole může být tedy zavádějící. Škola by se měla zaměřit na zjišťování pracovní paměti, jelikož je to nejlepší ukazatel, jaké problémy nebo úspěchy bude dítě ve škole mít. Místo toho učitelé hodnotí děti s nedostatkem pracovní paměti jako nepozorné nebo málo inteligentní. Přitom na rozdíl od IQ, s nímž si učitelé mohou poradit jen obtížně, je právě zlepšování pracovní paměti něco, s čím škola může poměrně dobře pracovat a omezit tak počet dětí, které nedokážou splnit školní požadavky a následky obvykle nesou celý život.

A pokud to naše škola zatím nedělá, nezbývá než aby rodiče opatřili trénink pracovní paměti svým dětem sami. Jedním řešením jsou specializované počítačové hry HAPPYneuron Brain Jogging.
Jsou sice určeny primárně starším lidem, ale trénink paměti prospěje i školním dětem, stejně jako trénování některých jiných funkcí (například logického myšlení).