Krmiči holubů, nebo šedí panteři?


iq test

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Dva bonbóny později, Romale

Home » Dva bonbóny později, Romale

Je to už řada let, co jsem se zeptal jednoho z nemnoha romských zástupců ve státních úřadech: Je to pravda, že Romové nemají smysl pro čas? Zamyslel se a řekl: “Je to pravda. Většina Romů žije hlavně v přítomnosti a budoucnost je nezajímá. S tím by se mělo něco udělat.” Jenže co?

Zmíním jeden platný pokus, který nevyšel. Kdysi dávno, někdy v 50. letech, napadlo někoho na Slovensku, že těžká situace v romských osadách by se dala zlepšit, kdyby Romové chovali vepře. Starali by se o ně, měli by selata, maso pro rodinu. A tak každá rodina v osadě dostala podsvinče. Tentýž den se osadou šířila vůně pečeného vepřového. Nikoho nenapadlo myslet na hlad, který budou mít za půl roku, všichni dali přednost dnešní pečeni. Na situaci osady to nezměnilo nic, jen místní JRD přišlo o několik desítek selat.

Koncem 60. let trápil americký psycholog Walter Mischel čtyřleté děti naprosto příšernou volbou. Mohly dostat jeden bonbón teď nebo dva bonbóny za čtvrt hodiny. Po několika desítkách let se k nim vrátil a zjistil, že ty děti, které si vybraly dva bonbóny později místo jednoho hned, měly lepší vzdělání a zaměstnání, lepší společenské postavení, měly větší sebevědomí, lepší osobní vztahy a manželství, zvládaly lépe stres a méně podléhaly alkoholu nebo drogám. Proč to říkám? Jedinou cestou, která se mi zdá efektivní, je naučit všechny romské děti bez výjimky, že je správné počkat na dva bonbóny později.

Samostatné a účelné jednání, schopnost řešit problémy, plánovat a organizovat, a také náhled a úsudek, to jsou schopnosti, kterým říkáme výkonné kognitivní funkce. Jsou, jak už naznačil i výzkum dr. Mischela, klíčové pro náš úspěch v životě, pro naši schopnost zařadit se dobře do společnosti. To je přesně to, v čem Romové jako skupina opakovaně selhávají. Nejsou ve své většině schopni efektivně plánovat svou vlastní budoucnost, správně řešit problémy, ovládat své jednání tak, aby uspěli. Jde o exekutivní funkce, protože to jsou mechanismy, které pomáhají regulovat naše myšlení a jednání.
S exekutivními funkcemi velmi úzce souvisí tzv. pracovní paměť, bývá mezi ně i přímo zahrnována. Ta sídlí v čelním a temenním laloku našeho mozku. Tam je ono hřiště, onen mentální prostor, v němž se snažíme udržet informace tak dlouho, než s nimi dokážeme dokončit nějaký úkol nebo vyřešit jakýkoli problém. Probíhají tam všechny podstatné myšlenkové procesy. Chceme-li třeba v duchu vynásobit dvě trojciferná čísla, většina z nás skončí s pocitem, že úkol je nad naše síly, jelikož k vynásobení bychom potřebovali kus papíru, kam bychom si poznamenali dílčí výpočty. Neumíme si je pamatovat a pracovat s nimi. Naše pracovní paměť je přetížená. Přesto jsou lidé, kteří takové úkoly zvládají a nijak se u toho nezapotí. Lidé si nejsou rovni ani ve velikosti paměti. Dokonce bychom našli i pár důkazů pro smělé tvrzení, že jedním z důvodů nerovnosti mezi lidmi je právě různost jejich pracovní paměti – a tedy i různost některých podstatných schopností. Je logické, že ti, co ji mají větší, se obvykle lépe v životě uplatňují.

Čím se vyznačují děti a dospělí s oslabenou pracovní pamětí? V mateřské školce a na prvním stupni mají zejména problém se naučit abecedu a čísla. Nedokážou se dostatečně dlouho soustředit a sledovat pokyny. Přeskakují od jedné věci ke druhé. Když se už naučí číst, nechápou smysl toho, co přečetli, nepamatují si to. Mají problém se naučit třeba malou násobilku. Nemají mnoho kamarádů a v kolektivních hrách a aktivitách se moc neuplatňují. Často moc nechápou pravidla hry. Se složitými úlohami si nevědí rady a mají tendenci je nechat být. Nemají trpělivost, snadno se rozčílí na druhé, málo je poslouchají. Ze tří pokynů splní jen ten první. Chodí pozdě do školy a do práce, podceňují časovou náročnost úkolů. A tak bychom mohli pokračovat. Lidé s těmito vlastnostmi mají pochopitelně většinou problém se dobře uplatnit, a to jak ve škole, tak v životě. Lidé s oslabenou pracovní paměti mají i potíže s ovládáním svého jednání. Podceňování odměn a trestů v budoucnosti výměnou za život v přítomnosti, tedy jeden bonbón hned místo dvou později, to může vést k vyřazení na okraj společnosti, k sociálnímu a ekonomickému selhání, často i k drobným krádežím a k alkoholismu. Proč to říkám ve vztahu k Romům?

V naší majoritní skupině už má zhruba deset procent dětí problém s pracovní pamětí, trpí různými problémy učení a chování, v důsledku toho mají problém absolvovat úspěšně školu a získat dobré zaměstnání. Romové jako skupina přitom vykazují ještě v mnohem větší míře právě všechny typické znaky lidí s těmito obtížemi. Jejich situace je navíc komplikovaná předsudky z naší strany, takže hodně jejich dětí končí v nějaké pomocné škole, ačkoli by nemusely. V jejich očích však škola – jako instituce zcela a úplně orientovaná na budoucnost – nenabízí v přítomnosti skoro nic. Zábava tam žádná velká není, vyžaduje se docházka, ranní vstávání, psaní úkolů, učení básniček, počítání, každou chvíli se tam něco platí – a v přítomnosti z toho nic neplyne. Má-li se změnit situace nejen Romů, ale i našich problémových či hyperaktivních dětí, musí škola zapracovat sama na sobě, prostě se změnit podle možností a požadavků současnosti.


Dosud škola tohle všechno neřešila a ani moc řešit nemohla, neexistovaly k tomu nástroje. Děti s problémy učení a chování přešly do nějaké té školy pomocné či praktické, kde to nějak doklepaly do konce povinné docházky, následně s mizivou šancí na trhu práce. Jenže doba se změnila. U nás zatím moc ne, ale ve světě existují již několik let programy, s jejichž pomocí lze problémy dětí řešit mnohem efektivněji – přičemž jejich původ a rodinné zázemí v tom nehrají skoro žádnou roli. Pokud jsou problémy dítěte způsobeny jeho oslabenou pracovní pamětí (mezi dětmi s problémy učení jich je většina, např. dyslektici, děti s hyperaktivitou a s nedostatkem pozornosti k nim patří skoro vždy), pak k podstatnému zlepšení překvapivě stačí několik týdnů kognitivního tréninku zhruba hodinu denně. Z pětek a čtyřek se dítě dostane na dvojky a trojky a cesta k víceméně bezproblémovému absolvování školních povinností může být otevřená. Trénink s pomocí počítače je pro některé děti zábavný, upevňuje jejich počítačové znalosti (které u romských dětí většinou nejsou velké), zvyšuje jejich sebevědomí. Zejména však zlepšuje jejich schopnost úsudku, schopnost rozdělit složité úkoly na zvládnutelné části, schopnost plnit požadavky okolí. Tohle je cesta do budoucnosti pro většinu problémových skupin dětí, nejen pro Romy.

Čas od času je slyšet diskuse na téma, jak bude vypadat škola budoucnosti. Všichni si představují interaktivní tabule a notebook na každé lavici. Přitom praktické zkušenosti z takto vybavených škol třeba z USA dávají velmi rozpačité výsledky. Zjednodušeně řečeno, z techniky jsou děti nadšené a leccos jim dá, ale výsledky ve čtení, psaní a počítání mají spíše horší, než s křídou a tabulí. Považuji za zřejmé, že ve světě, kde se neustále zvyšuje tempo vývoje a také kognitivní náročnost veškeré práce i běžného života, přičemž jakoukoli informaci dovedeme získat v horizontu vteřin prostřednictvím mobilu či počítače, je povinností školy se tomu přizpůsobit. Ne tím, že bude zvyšovat množství dat, která si soukáme do hlavy, ale že bude trénovat naši schopnost s daty pracovat a tréninkem kognitivních funkcí zvýší naši mentální výkonnost, schopnost úsudku a logického myšlení, pozornost a koncentraci, porozumění smyslu textů. Textový editor za nás možná opraví gramatické chyby (Romové ve Varnsdorfu vyvěšovali plakáty s textem “Prič s rasizmem”), ale nepochopí za nás, co máme dělat teď a co potom, nenaučí nás sebeovládání či plánování. Kognitivní trénink bude levnější, než notebook každému žákovi a učitelům dva, a přinese trvalejší a hlubší změnu našich životních možností. Musíme se prostě všichni ve škole na prvním místě naučit, že dva bonbóny později jsou lepší než jeden hned.

Komentáře

  1. Dobrý deň.
    Túto časovanú bombu – zdá sa že ešte tiká – asi nie je možné riešiť “partikulárne”. Nemožno riešiť individualitu vytrhnutú z kontextu, tj bez sociálneho prostredia v ktorom žije. Chcel by som veriť že tento článok nie je – tak ako tomu bolo tomu stále doteraz…zámienkja na čerpanie eurofondov.
    Myslím že akákoľvek konštrukcia v individualite maláho róma má takmer mizivé šance v prostedí na ktorom je emotívne navizané. Myslím že inštinkty a emócie majú (v porovnaí s intelektom) neporovnateľný “gravitačný” potenciál na deformovanie pohybov v mysli každého človeka, nielen róma.
    Chcem tým povedať – ak to má vôbec nejaký zmysel, aby som niečo povedal – tu to klbko sa asi neporadí začať rozmotávať. Asi s tým bude treba začať inde. Zatiaľ to asi nie je potrebné – zatiaľ ešte nijaká sociálna bomba nevybuchla, tikajú…
    Kde? (Ak na tom záleží) myslím si, že v prvom princípe – človek túži sám seba zachovávať. Túži existovať, túži prežiť!
    Ak nezačneme tam, v skutočnosti o žiaden začiatok nejde.
    To si úprimne myslím.
    :)
    S pozdravom ivo bračok

  2. prosím o odpustenie prípadných gramatických chýb v texte, kontext to snáď dokáže eliminovať.

  3. Romové nemají vychované vzdělané matky, ženy jsou jako vichřice s cigárem v ruce, hlídají ulice a tipují co se kde děje, o všem rozhodují romští muži, kluci, a není možno, pokud nemají vzdělání a kultivovanost v rodině, a takoví jsou, ale jej jich jako šafránu, tak ti ostatní, i když pracují, tak mají stereotypní chování bez citu. Mají rádi děti, rodinu, ale nevím jak to říci, nejsou schopni myšlení majority. Sociální minorita, neberte to jako rasismus, bílá – běloba jak se nám říká, je skupina, že i když není na chleba, tak, tedy to bylo za socialismu, se učilo a četlo a mělo glans. Minorita sociálně slabá tmavá romská posílá holky šlapat, je mezi nimi surovost, negramotnost finanční a sociální, a lze to napravit jen s těží, vymítit kořeny zaostalosti a zajetého stereotypu myšlení a jednání. Jsem názoru, že pokud nebude nosičem minimálně vzdělaná a kultivovaná matka s dobře standartní prosperující domácností a prostředím, tak to je běh na sto let,..Také vše ovlivňuje nedostatek práce pro majoritu bílou, a sociální a ekonomická a společenská bída plodí rasismus a další ismy negativního charakteru….Budou volby, lidi, ale i Romové by měli myslet, volit lidi pro lidi, a ne strany pro koryta a jak zase utahovat opasky a nahoře si to vybírat i s naturáliemi :)) prošvihli jsem přes dvacet let. nejhorších je těch posledních 4,5 roku, neděkujme pane nečasi…

  4. Jitka Pavlíčková

    Nemám ráda opilce, darebáky, zloděje atd, ať už jsou běloši, nebo cikáni.
    Těžce nesu, když má někdo rasistické kecy, bez ohledu jaké vlastnosti ten člověk má.
    Takovým lidem říkám:” Buď rád, že ses nenarodil u cikánů “.
    Protože Ti z nich, kteří jsou úspěšní, to stálo mnohem více nadhledu a píle, bez pomoci rodičů. Přeji dobrou noc všem dobrým lidem. Jitka

  5. Lilidoll : Merci, le petit lion est en fait cense9 eatre un genre de chien, mais ce n’est pas flagrant ^^Misia Clive : Thank you, I’m glad you like it :)

Napište komentář