Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Doktor se zaječíma ušima

Úvodní stránka » Doktor se zaječíma ušima

Bob Rychlík, Mt. Airy, Maryland, USA

Na jaře roku 1995 jsem byl skálopevně přesvědčen, že po 11 letech života v Marylandu mne v této nové zemi už nic nemůže překvapit. Dnes si to už nemyslím, zejména po tom, co jsem viděl hořící pochodně dvou věží v New Yorku na televizní obrazovce ve vrátnici naší firmy v Gaithersburgu, nevěřícně, bezmocně a zbytečně jsem tam stál spolu se skupinou svých pracovních kolegů. Dnes ale chci psát o něčem příjemnějším, jako například o úspěšné operaci páteře.

Dojížděl jsem tehdy do práce 65 mil (100 km), z Mount Airy až do Forrest Hill, a tzv. „plotýnky“, kterým se tady říká disky, začaly zlobit. Nic nepomáhalo a jen se vše zhoršovalo a když jsem po dvoutýdenní agónii strávené na břiše na podlaze zjistil, že ztrácím cit v levé noze, nerad jsem souhlasil, že půjdu pod nůž. Naštěstí tady byl Keith, kamarád indiánského původu s dlouhým copem černých vlasů schovaným pod košilí na zádech. Keithovi vyskakovaly disky jeden po druhém, až jeho chirurg žertoval, že by mu měl na páteř našít zip, aby ho příště mohl jednodušeji otevřít. Doporučil mi věhlasného neurochirurga v nemocnici St. Agnes, neboli U svaté Anežky, v Baltimore, a tak jsem si to všechno z té podlahy vytelefonoval. Ten doktor skutečně věděl, co dělá, a tak díky jeho šikovným rukám, a s pomocí moderních zázraků jako laser a mikrochirurgie, vše proběhlo hladce a strávil jsem jen jednu noc v nemocnici. Když mne manželka přivezla domů, nemohla věřit tomu, že jsem měl na páteři jen nalepený kousek leukoplasti, zakrývající krátký řez. Vše se hojilo tak výborně, že jsem si začal během rekonvalescence intenzívně hledat novou práci, abych už nemusel tak daleko dojíždět. Rozvezl jsem své resumé do padesáti firem v okolí (věřím v osobní kontakt) a našel novou práci, teď jen 23 mil od mého domu.

Blížila se doba velikonoc a s ní i můj termín kontrolní prohlídky. Volal jsem sice svému chirurgovi, že teď už mám jiné pojištění, kterého on není členem, ale on mi řekl, že to nevadí, že mne chce stejně vidět, a že mi nebude za prohlídku nic účtovat. Tak jsem si vzal půl dne dovolené a vyrazil do St. Agnes. Doktor mne prohlédl, prohmatal a procvičil a byl spokojen se svou prací a já také. Pokývl na mne, abych ho následoval do jeho osobní pracovny. Místnost byla impozantní drahým nábytkem, koženými křesly kolem velkého stolu, a když jsem viděl na stěnách zarámované všechny jeho diplomy ze světoznámé university a řadu jiných titulů a uznání, řekl jsem si, že to skutečně není žádný blbec a napadlo mne, jestli mne tam nepřivedl jen proto, abych to všechno viděl. Ale následující šok mne zcela vyvedl z omylu. Když jsem se od těch diplomů otočil zase k němu, vznášel se mi před nosem proutěný nízký košík plný barevných čokoládových velikonočních vajíček. Košík trpělivě držela chirurgova ruka a když můj pohled pokračoval až k němu, nevěřil jsem svým očím. Z každé strany jeho moudré hlavy čnělo velké šedobílé sametové zaječí ucho. Stál jsem strnule a jen zíral. Jeho ruka se pohnula a pobídl mne, abych si vzal z košíku. Uvědomil jsem si, že to je skutečnost, a viděl gumičky, které jeho plyšové zaječí uši spojovaly a držely na hlavě. Nechápavě jsem sáhl po vajíčku a doktor se zazubil a popřál mi šťastné velikonoce a já jsem si uvědomil, že velikonoční zajíc podle místního folklóru přináší dětem velikonoční vajíčka. Hlavou mi prolétla vzpomínka na české, či vůbec evropské doktory, s jejich důležitostí a nadřazeným odstupem od obyčejných lidí, to byl můj normální standard, na to jsem byl zvyklý, ale že se mi ukázal takto? Ale to ještě nebylo všechno, šel za mnou až do čekárny a obešel s košíkem a s ušima, které se mu směšně kývaly na hlavě, všechny lidi sedící v čekárně. To už bylo nad mé síly, ale současně jsem tím byl nadšený. Mumlal jsem něco, jako že bych si ho rád vyfotil, ale že mám foťák v autě. Pobídl mne, ať si pro něj zajdu, že uděláme fotku. A skutečně si uši ještě jednou nasadil a dodnes mám naší společnou fotku v jednom starém albu. Nadšeně jsem o tom vyprávěl každému, kdo měl zájem naslouchat, a dnes konečně i vám.

Závěr? Co je v této zemí nejvíce překvapivé, není technika, ale lidi, v tolika směrech odlišní od Evropanů. Uvědomil jsem si, jak jsou evropské a všechny jiné staré kultury svázané svými tradicemi, jak jejich kulturní dědictví je sice nádherný a pevný základ, ale jak tradice je také těžký kámen, který každého drží na přiděleném místě. Jak země, kde se před pár set lety mohlo začít znovu, sice na jedné straně postrádá onu jistotu pevné kulturní kotvy, a stále ještě někdy tápe v oblasti vkusu, ale na druhé straně nechává vyrůst svému novému základnímu kamenu, neomezenému středověkou tradicí, zkrátka, že je tady O.K. být uznávaný chirurg a nasadit si zaječí uši.

Komentáře

  1. Slavek Vanicky

    To muj doktor – zubar me po ukonceni hlubineho vrtu na me stolicce pozval do sve kancelare na frtana. Praveho bylinneho likeru Vinarika …z lahve, kterou jsem mu asi pred rokem venoval.

  2. Marta Hnizda

    Ahoj Bobe,
    po precteni jsem se docela jednoduse rozbrecela. Ja to citim taky tak a verim ze je tu spousta takhle dobrych lidi, kterym ani titul ani postaveni ktere v zivote dosahli nebrani v tom aby byli lidsti – naopak aby se v zajmu „protepleni“ lidskych vztahu trebas i zesmesnili. Ono jim to v mych ocich prida obrovsky na ucte.
    Moc hezky napsane.

  3. To můj lékař – zubař mi zcela zničil zub, který bylo možno zachránit podle vyjádření jiných zubařů, aniž by mi cokoliv předem oznámil, prostě jen vytáhl brusku a zub zmizel, jen kvůli tomu, aby si mohl naúčtovat 1000 Kč. To mi prosím udělal po asi 20 letech naší zdravotní známosti. Můstek, který na zubu udělal, vypadl do třech měsíců, takže po zubu ani památka. Velikonočních vajíček bych se pravděpodobně od něj nedočkala.

  4. Iveta Kopecká

    Je to tak. Respekt a profesní úcta se vážně nebuduje odtažitým přístupem k lidem kolem. Ten, kdo je schopný a profesně na výši, si může nasadit třeba zaječí uši a nic ze své důstojnosti neztrácí. Jó, to je téma. Tady se najdou tací, kteří už jen s drahým auťákem vyrostou v nadlidi.

  5. Dagmar Morysová 26.6.2OO7

    To se v Česku nemůže stát! U lékaře je to jak na běžícím pásu. Na operace se naopak čeká i rok. Vnučka na zubní rovnátka čeká 3/4 roku. Fakt je,že někteří lékaři již odbourali svůj komisní přístup k pacientům. Ostatní mají co dohánět!!!

  6. Ahoj Bob fujarista!
    Pekna poviedka.
    Ano, zijem tu uz 12 rokov a mozem potvrdit, ze ludia v USA sa aj napriek titulom vedia odviazat a byt uplne obycajnymi a humornymi ludmi. Mam rada tych spontanych v ktorych nikdy nevymrie hra, detstvo a sibalstvo.

  7. Svata Krystýn 29.6.2007

    To já jsem měl asi na doktory štěstí. Až na pár vyjímek, když jsem se nemohl domluvit s oční lékařkou v Bruntále. Už byla ta možnost jít jinam,takže jsem začal jezdit do Olomouce a díky nim jsem na tom dnes poměrně dobře. Jinak má obvodní lékařka, revmatoložka i hematoložka jsou vynikající dámy s citlivým přístupem k lidem a profesně na úrovni.

  8. Lenka Šejbová

    Moc pěkné! Proč se u nás tolik lidí bere vážně? — Inspirovalo mě to.