Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Docela obyčejná sobota

Úvodní stránka » Docela obyčejná sobota

Jana Krůtová, Connecticut, USA
„Já nechci mít nic společnýho s králíkama, který nežerou trávu a navíc v noci nespějí“, začala jsem vykřikovat uprostřed noci, když mě znovu, už poněkolikáté, vzbudil dusot za stěnou naší ložničky. „Voni budou žrát trávu! Já je dám zejtra jinam“, mumlal na prahu spánku Táta, zvyklý zpacifikovat každou napjatou situaci. Už asi hodinu jsem ho budila tvrzením, že po domě lezou zloději, že na půdě už zase sedí mýval a hryže izolaci, že se tam už zase perou veverky, než jsem se propracovala k vědomí, že jsou to králíci, které jsme večer dostali darem od někoho, kdo je dostal darem od někoho, kdo je dostal darem od někoho – zkrátka na začátku byl někdo, kdo si s nimi vůbec nevěděl rady.

Tátův mírumilovný postoj k neustálému rušení jeho zaslouženého odpočinku mě dojal. Usínala jsem utvrzena v názoru, že s americkým králíkem je něco hluboce v nepořádku. V diluviu mých chatrných poznatků z přírodopisu utkvěl fakt, že králík je býložravec, tedy někdo, kdo žere býlí, a býlí je něco, co rozhodně nemá nic společného s pytlem odporně páchnoucích bobků, na kterém je v barvách vyobrazen obrovský tlustý hlodavec se šťastným výrazem (Happy Rabbit – prosím doslova). Ale i kdybych připustila, že přírodopis se mýlí, má paměť se nemýlí: českej králík mýho dětství trávu vždycky miloval a nadšeně nad ní kmital hebkým čumáčkem. Ale to bylo u babičky v malém domečku ve Lhotce, co tam dneska stojí sídliště. A na Pelíšku v doškové chaloupce, ze které ředitel Junior campu Soběšín obratně vyštípal strejdu Volka do domova důchodců a naverbovaní studenti mu z toho museli udělat rezidenci.

Takže – není si po čem stýskat….

8 AM

Nenávidím, když mě ráno probudí telefon. Ale Renatě jsem to musela odpustit. Udýchaný stručný hlásek sděloval: „Utíkám zrovna na autobus, v jedenáct budu v Kentu“.

Slastně se protahuju v posteli, Táta spí (udolán králíkem), koukám do zeleně za oknem a zase mi přijde, že žijeme v nějakém obraze Celníka Rousseaua: kapradí do pasu, pruhované kočky číhající na zeleném břehu u potůčku (Náš kocour Vilík má ve skutečnosti daleko do šelmy. Chytá jenom krtky, protože jsou pomalejší. Ráno míváme na zápraží vyrovnané krtčí ocásky.) Zelená džungle. Starý ovocný sad jako z Čechova. I s houpačkou.

To je, co Renata potřebuje. Tráví své mládí už třetím rokem v Americe předváděním modelů pro exkluzivní časopisy. Je vysoká, štíhlá, má dlouhé údy jako nějaká vzácná tropická rostlina a často taky tak vypadá – trochu unavená věčným pózováním v nesmyslných modelech (čím nenositelnější, tím lepší – jde přece o inspiraci). Vydělává a utrácí štědře spousty peněz, nemá deprese z minulosti, přítomnosti ani budoucnosti, je pořád do někoho zamilovaná a většinou nešťastně, prostá jako dítě a zodpovědná jako každý správný byznysmen. Kamarádka k nezaplacení do pohody i nepohody….

9 AM

Je čas vstávat. Oba psi a obě kočky vyletí radostí do vzduchu, když vykročím z našeho bytečku. Pouštím je ven. S nadšení občůrávají a obsírají domeček ze všech stran. Chystám snídani: ovesné vločky, mlíko, broskev, pomeranč, banán, ořechy, med … už dva roky stejně ráno co ráno (pak nemáme být tlustý).

Po snídani žene Táta Richarda a Péťu – Renatina bratrance – dělat králíkárnu (už žádný bezesný noci). Kluci jsou šikovný, mladí, žraví, přijeli z Mnichova, kde žijou už několik let, předvádět „skijaky“ pro nějakou západoněmeckou firmu. Petr řeže a přitlouká, přeměřuje prkna, jakoby odjakživa nedělal nic jinýho než králíkárny. Ve skutečnosti je jedním z nejrychlejších na světě v rychlostním lyžování.

„Miloš tě vyžene i s králíkama a s králíkárnou“, povídám Tátovi rozzlobeně, když vidím, že využili zadní stěny zahradního domečku, který okupuje pro své nářadíčko podivínský zahradník Bill, a přibili k ní králíkárnu. (Bože můj, jen střecha domečku prezentuje asi tisíc dolarů.) Dolary, nedolary, Amerika, Neamerika, Táta si tady prostě udělal Veltrusy. To jsou takový ty lidi, co si udělají Veltrusy všude….

11 AM

Králíkárna hotova. Králíci v králíkárně. My s Andreou a Petrem v Kentu.

Andrea je hezká, sportovní opálená holka, která žije už třetím rokem v San Franciscu. Stýská se jí po Česku, protože má doma hrozně moc bráchů a sester, ale prý chtěla šíleně moc cestovat, a to nešlo, nikam ji nechtěli pustit, a tak si to teď vynahrazuje a cestuje pořád kolem světa, všude si najde nějakou práci a pak zase jede dál. Tady se jí líbí, že jí to připomíná domov (ale ta zima od listopadu do června by se jí asi nelíbila).

Kent vypadá jako všechny města tady v Connecticutu. Silnice a z ní silničky a z nich cestičky k bílým dřevěným vilám. Zahrady většinou jen ostříhanej trávník a keře. Kytky se tady moc nepěstujou. To dá práci, stojí to prachy a je to jenom pro krásu. Na nějakém předem těžko definovatelném místě je tzv. Green. Silnice se rozšiřuje a tvoří něco jako náměstí. Tam je radnice, banka, služby, pošta a supermarket.

Americké supermarkety jsou svět sám pro sebe. Jsou tak obrovské, tak studené, tak tiché, a chodby přecpané zbožím tak nekonečné, že mám vždycky pocit, že mě někdo za rohem uchopí a posadí na dveře některého z chladících boxů. Pamatuju si, že tenhle pocit jsem měla naposledy v neprobádané jeskyni Macochy.

Konečně dopochodujeme s Andreou k mrazícímu boxu a vydolujeme z ledu tu největší možnou krůtu a samy už promrzlé vyklušeme znovu do letního úpalu.

11.30 AM

Před obchodem sedí už Petr s Renatou a na otázku „Jak se máš?“ odpovídá Renata jako obvykle, že právě přiletěla odněkud (Florida, Kalifornie, Hawaii, atd.), kde byla hrozná otrava, a že měla (jako obvykle) hrozně přecpanej let: „Ani jsem se v letadle nevyspala!“ Zdá se, že letadlo je jediné místo, kde by měla Renata čas spát, leč nemůže. Za chvilku už vyje blahem, když projíždíme kentskými lesy: „Je tu nádherně, je tu báječně,“ a doma se hned vrhá na domácí chleba, tvaroh a pažitku (přímo ze záhonu). Láduje se chlebem a já se zájmem pozoruju, kde se na štíhloučkém bříšku udělá boule – ale nic.

Petr s Ríšou a Andreou už nás lákají k rybníku. Na každé noze mají přidělaný malý plastický kajáček jako širokou lyži a dvoupádlem kormidlujou. Kluci s tímhle zvláštním křížencem objeli spoustu amerických jezer, řek a kus moře a budou se vracet do Mnichova s řadou objednávek.

Stojíme na břehu, kde Táta, Renata, já a oba psi okouzleně pozorujem, jak na tom Petr předvádí akrobatické kousky. Táta, jako vždy dychtivý okusit všechno neznámé, už za chvilku stojí na skijaku uprostřed jezírka a Petr na něj řve: „Nohy u sebe! Nohy u sebe!“ Nakonec všichni končí s nohama od sebe – ve vodě. Psům nebylo dopřáno projet se, nicméně potápěli průběžně každého, koho mohli, v zoufalé snaze vydrápat se na některou z lyžiček.

12 AM

Jsem v kuchyni. Jako většinou, když jsem doma. Jíme rádi a hodně. Jako všichni Češi. Čteme se zájmem ty strašlivé historky a statistiky o cholesterolu a pak nás při požírání borůvkových koláčů příjemně mrazí v zádech.

Pouštím televizi a co chvíli odbíhám z kuchyně, abych viděla alespoň kousek koncertu Live Aid ve Philadelfii a Londýně. „Woodstock osmdesátých let“, říkají herci a zpěváci, kteří uvádějí všechny ty slavné hvězdy šedesátých až osmdesátých let. Desetitisíce hlav – ruce nahoře, nekonečné moře mládí na obou stadionech v pohybu.

12.20 PM

Špenát dodělanej, skopový z trouby. „Ke stolu, ke stolu!“, volám přes trávníky do daleka. První samozřejmě přiklušou psi. Ti mají neobyčejný instinkt na žrádlo. Ačkoli čistě teoreticky mají žrát jen jednou denně, ve skutečnosti jim každou chvilku něco spadne doslova do huby. V nejhorším případě se spokojí vylízáním všech talířů a kastrolů, jsou lepší než nejlepší myčka.

U stolu jsme dnes slušně velká rodinka. Velmi se radujeme z dobrého papání. Američani o mně říkaj, že vařím jako krejzy. Oni sami jedí velmi málo. Naberou si na talíř jako někdo, kdo je po operaci žaludku, vykřikujou, že je to grejt, a nimraj se v tom půl hodiny, než toho nechají z poloviny na talíři. Mají strach z infarktu, soli, tuku, mlíka, masa, rakoviny, impotence, SSSR, byznyskrachu a AIDS. Na tolik strašáků se v podstatě radujou ze života dost vydatně. Pořád něco slaví, každý víkend je tady na venkově spousta událostí: farmářská slavnost, krocení býků, přebory volů v tahu, závody psů, koní, aut, na lyžích a závody žab (ve skoku dalekém – některé žáby jsou prý velké jako malá želva). Lidi se předvádějí v národních krojích a tančí, hrajou si na Indiány a s Indiány a tak vůbec. Kromě obchodu (tedy spíš byznysu) jsou jako děti. Nevědí téměř nic o světě. Když se v televizi koukají na tenhle koncert, mnoho z nich určitě objevuje Afriku: „Kde to je? Nemáš atlas? Aha – no to je velká země. To je vlastně tam, co jezdili X-ovi na zimu, protože je tam i v zimě teplo. A divoký zvířata. Hm, hm.“ Pak vidí na obrazovce hladovějící a žíznící dětská tělíčka, sednou si a napíšou šek. Být dobročinný patří tady k tomu být Američan.

Crosby, Stills and Nash vidím, než odjíždíme k Chromečkům s krůtou (účel návštěvy – předání krůty k uzení). Vypravuju Tomáše na Floridu (jako správná česká matka jsem ho vybavila i obrovskou bábovkou) a znovu mě přepadá ten nesmyslnej, blbej pocit, že se svět mých malých radostí zmenšil. Kdybych byla v Praze, těšili bysme se na takovejhle koncert třeba měsíc dopředu a všichni bysme seděli u televize tiše jako pěny a vůbec bysme nemysleli na jídlo. Natož na uzení krůty. A kdybych tady byla na návštěvě a vylezla na Empire State Building, hřálo by mě vědomí, že všichni doma budou chtít vědět, jaký to je na ESB a JÁ jim to budu moct říct. Kdybych měla na sobě všechny ty hadříky, které si tady sem tam koupím, když zrovna něco potřebuju, za dva, tři dolary v obnošáku, všichni by mě obdivovali a já bych měla radost, že mám něco zvláštního. Ale Američani nelezou na ESB a nevím, co by člověk musel mít na sobě, aby je to zaujalo, přinejmenším národní kroj nebo NIC, to by zaujalo určitě neobyčejně, neboť to se tu nesmí (v televizi ani na fotce se nesmí objevit ani pánský zadek, natož dámský předek). Většina chodí prostě v kalhotech, spíš hodně velkých než dobře padnoucích, vytahaných svetrech a bundách. Jedině některý černošky, chudší holky a cizinci jsou pečlivě nalíčený a dobře oblečený. Takže co! Když si člověk může kdykoliv a kdekoliv vybrat přinejmenším z deseti druhů čehokoli (ale většinou ze sta), přestane ho prostě bavit vybírat si cokoliv. To unaví. Kdysi, neuvěřitelně dávno, asi tak před třemi lety, jsem se radovala, když mně diskjockey přivezl propašovanou řasenku z Rakouska nebo oční stíny za nekřesťanské peníze (které jsem navíc neměla). Dneska se mi to tu válí bez ladu a skladu po koupelně (dary) a jediná věc, po které skutečně toužím, je slovenská „Masť na spáleniny“ (už se bohužel nevyrábí). Věci a události prostě začaly mít svou skutečnou normální hodnotu. Čokoláda je jen čokoláda, něco, co se prodává stejně jako žvejkačka nebo cola u každý benzínový pumpy. A takovejhle fantastickej koncert je prostě koncert. Co z něj neuvidím a neuslyším, stihnu později v sestřihu. A jestli to bude fajn, Renata to koupí na videu a já se na to budu moct koukat, kdykoli budu v N.Y. A já můžu bejt v N.Y. kdykoliv. A když mě to náhodou začne nudit, vyjdu si prostě na 42. ulici a přes Time Square na Broadway, jako bych šla z Příkopů na Václavák nebo z Tržnice na Slovenskou. Prostě, jen tak. Připadá mi to výjimečný, zvláštní? Vůbec ne. Jediný, co je zvláštní, je, že člověk by chtěl chodit po Slovenské, když jde po Broadway, a po Broadway asi nejvíc touží, když sedí na Tržnici….

2.00 PM

Nasedáme do džípu a jedem k Chromečkům. Psi se strkají, kdo bude sedět vepředu. Nakonec je vyhodím dozadu a Zeman se jako vždy tváří hrozně pyšně a důležitě: „Dívejte se, lidi, JÁ JEDU!“

Jedem hlubokým lesem podél jezírek jako na Buchovech. Tady jsou samý hluboký lesy. Kdyby se do nich člověk dostal, vždycky by v nich zabloudil, zapadl do močálů a mokřin jako na Boubíně. Ale to se nemůže stát, jsou nepropustný. Už nejmíň sto let do nich nikdo nevkročil. Mha přede mnou, mha za mnou. Zarostlé jabloňové sady v javorech a džungli jiných listnáčů jsou jedinou vzpomínkou na ty, kteří je zasázeli a pak odešli na Západ za lepším živobytím na kalifornském slunci.

Skrz tisíce kořenů, strašidelná cesta se nakonec otevřela a my jsme u Kubišovy farmy. Ta se ovšem nedá popsat realisticky, člověk nutně upadne do podezření, že přeháním. Představujte si se mnou: vozová cesta, vlevo louka-ohrada, vpravo louka-ohrada, vlevo prasata (černá, původně bílá), vpravo ovce (bílé, původně černé – vyválely se ve vápně), krávy vycházející a zacházející do desítek vraků aut, z okýnek starýho školního autobusu se koukají kozy, na stupátku se vyhřívají slepice, z vraku hospodářského náčiní čile vybíhají a skotačí králíci (ale možná, že jsou to divocí králíci). Zvířata vlevo, vpravo, v ohradě, před ohradou, za ohradou, na cestě v lese, vraky kam až oko dohlédne a všude plno obrovského šťavnatého kapradí.

Kubišova farma, to je očividně vítězství přírody nad civilizací a tvoří s ní dokonalou jednotu. Dle ústního podání se interiér K. farmy mnoho neliší od exteriéru. Pijíce čaj z hrnků, které naposledy viděly vodu někdy o vánocích a ve kterých plave něco, doufejme že smetí, musíte bez mrknutí oka strpět slepici, která se vám uhřaduje na hlavě, a kachnu, která vám přiletí na klín (žádné přistřihování křídel v Americe).

„Off“ (něco jako kša, kša), řekne rozšafně Kubiška a obezřetně sundává ze stolu kocoura, který vám suverénně užírá jídlo z talíře. (Okamžitě tam vyskočí znova a ona už ho tam nechá.)

Kubišovi jsou legendární. I tady, v Americe. A to už je co říct. (Ta silnice, co vede k nim, dostala jméno po nich.)

Táta objede velkým obloukem vepře, který se rozhodl schrupnout si na cestě v zbytku louže. Vjedem znovu do lesa, mha přede mnou, mha za mnou. Z ní se náhle vynoří perníková chaloupka. Jsme u Chromečků.

4.00 PM

Chromečkovi si tohle postavili na víkendy a pro radost. Lili teď tady žije celej tejden sama a je z toho na nervy. Je to veselá, šikovná a pěkná ženská s velkým smyslem pro srandu, umí bezvadně zpívat, tancovat, vařit, péct a hlavně hostit, hostí hrozně ráda a hlavně dobře. Teď zrovna ji ale během tejdne choděj navštěvovat akorát tak Kubišovy krávy.

„Co dělá Richard?“, ptám se jí hned poté, co jsem zpohlavkovala psy, kteří začali honit Lilina kocoura.

„Ale, prosím tě“, vzdychá slzavě mezi dvěma pusama, které mi srdečně vlepila na přivítanou, „je pořád v trapu, v tý svý laboratoři“.

Richard je chemik-výzkumník. Zrovna teď tam u nich v tý vědecký laboratoři zkoumá, co si říká hmyz, kterou kytku sežrat a kterou ne –je v tom sex a chemie a nevím co ještě, má to prý budoucnost…. Ale jinak je Richard normální a milej, maso umí udit znamenitě (teď mě tak napadá, co on to do toho láku dává, proboha?).

Na verandě sedí návštěva z Virgin Islands, což je snad až někde u Kuby, lovím své chatrné zeměpisné znalosti.

„To je až za Kubou“, říká krásná Jitka, která nevypadá ani na čtyřicet ani na ty dvě velké slečny, které vypadají znuděně jako všichni američtí teenageři v přítomnosti rodičů.

„A odkupaste?“, ptá se po chvíli Táty. „Neznáme se odněkud?“ Znají se, samozřejmě. Oba prožili mládí v Mělníku a zpívali a tancovali spolu v jednom souboru, dobývali spolu kelský zelí a mlsali spolu jahody. Údajně nic víc. Jitka je „na ostrově“, jak říká sv. Thomasu, už deset let. Její vyprávění je jako z Grahama Greena: ostrov 12 km na délku a 4 na šířku, domorodci, pár hotelů, malá ostrovní společnost, kostel, proslulá hospoda, všichni všechny znají. Provincionalismus na vysoké noze. Jitka mluví, mluví a mluví… a mě přepadá, jako tak často, pocit absurdity… Zavírám oči a vidím Kly u Mělníka, je ráno a my s kamarádkou Jarmilou pleníme jahodové záhony, šťáva nám teče mezi prsty, desítky květáků, celerů, petrželí a kedluben praská a vydává omamnou vůni, z dálky jemně páchne Labe a nám je patnáct…. „Kruci, co takovou ženskou z Kel může přimět, aby se odstěhovala ausgerechnet do Karibskýho moře, na ostrov jako vymyšlenej z Grahama Greena?“, přemítám v duchu.

Vaška tohle netrápí. Podařilo se mu přesvědčit i mě, že svět je v podstatě malej a dá se velmi rychle procestovat, že lidi jsou v podstatě všude stejný a mají rádi změnu, vzrušení a poznávání, a tím pádem i cestování. Že hranice jsou nesmyslné umělé přehrady a lidská přirozenost vždy směřuje k překonávání přehrad. Že člověk má mít rád svoji zemi a má jí celej život fandit, ale nemusí v ní žít, aby byl šťastnej. Je to asi Pravda, lidi na celým světě, hlavně mladý lidi, jsou si čím dál tím víc podobný, nosí stejný džínsy a trika od Tokia po Kalkatu, milujou stejnou muziku a mají přibližně stejný filozofický názory. Jako vždycky, když se dám do přemejšlení, jsem vyrušená. Tentokrát mě vytrhla z úvah Anička.

Anka, to je moudrost, aktivita, nezdolná energie a láska, vtělená do drobné, houževnaté postavičky. Anča se tuhle krásně rozšoupla na oslavě svých 67. narozenin, ale pracuje jako třicetiletá údernice (naštěstí na svým), životní elán a pohotový humor by jí mohl kdekdo závidět. Opravuje jako zdatný řemeslník svoji chalupu, druhou chalupu, natírá, maluje, drhne, vaří a přenáší balvany, aby vytvořila nové kamenné valy a hradby, zahrádku má krásnou jako pravá česká venkovanka. Je to živá kronika časů, obratná krotitelka svárů, milovaný kritik, náročný člověk v nenáročné podobě. S Aničkou je to asi takhle: Ona má na zahradě atomovej kryt. Několik metrů betonovejch zdí a chodeb pod zemí. Postavil si to nějakej bláznivej Američan, že v tom přežije atomovej útok. Ale nepřežil v tom connecticutskou zimu, tak se odstěhoval. Aničku ta díra do země obezděná betonem uprostřed její zahrádky neobyčejně sere. Jsem tudíž přesvědčená, že tam jednou přijedem a ona se bude koupat v bazénu, kterej vyrobí zrušením atomovýho krytu. Beton bude natřenej na nějakou slušnou barvu a kolem budou kytky a vůbec samý krásný věci. A my ji budem obdivovat a Anička potřese ramínkama, jak ona to dělá, a řekne: „No jo, to nic, sakra, ani jsem nevěděla, že přijedete, vzala bych si aspoň zuby“. (Ale kecá, nevzala by si je.)

Takže Anka právě přijela, omlouvá se, že tak pozdě, že je jí nějak blbě. Děláme si z ní legraci, že si někde přihnula s Jirkou (znamenitý sochař ze Zlína, má stavení a obrovský ateliér s dílnou v sousední vsi).

„Ze starýho, nemocnýho, unavenýho běžence si dělejte šoufky“, pochechtává se potěšeně, ale je vidět, že přeci jenom není v obvyklý formě. Tuhle se nechala ve slabý chvilce slyšet, že přeci jen není dobře člověku samotnýmu, že je to fajn, když má člověk k stáru nějakého dědulu vedle sebe. Přikládám to však velkému obluzení z nemoci, protože
1) Aničku milujou nejen všichni lidi, ale i zvířata tak, že jí lezou až do baráku a zahrady. A to nejen srnci, ale i vůdčoci, mývalové a králíci. Před dvěma lety se do ní zahleděl skunk a honil ji nahatou po zahradě. („Bylo vedro, tak spím nahatá, ráno se probudím, koukám, skunk mi s… po záhonech. Tak jsem popadla sekeru a jak jsem byla, tak jsem vyletěla, pěkně jsem si to namířila a praštím po něm sekerou a … vedle! No, von se naštval nebo co, a za mnou. Já kličkovala po zahradě jako blázen. No, dovedete si představit, kdyby mě postříkal?! Dala bych penzi za rajčatovou šťávu, jinak bych t ze sebe nedostala.“)
2) Anička byla celej život šťastně zamilovaná do svýho muže. Musel to být báječnej mužskej, kterej miloval svoji novinařinu a JI. A já si myslím, že když má člověk to štěstí, že může prožít kus života s někým, kdo za to stojí, ani ty krásný vzpomínky by za nějakou podpůrnou skutečnost nevyměnil…. Anička je z těch lidí, který podpírají svět, říkám si, když s námi džíp rajtuje na zpáteční cestě po výmolech Kubišovy farmy. Táta se vyhne do louže (tentokrát to byla kráva) a vjede do lesa, mha přede mnou, mha za mnou a utrousí spokojeně: „Máme tady fajn kamarády“. Přikývnu upřímně a dáme se do zpěvu, že přeřveme i rachot džípa. Samý český písničky – zpíváme si skoro vždycky, když spolu někam jedem. Ne ze stesku. Z radosti. Že všechno to pěkný máme hluboko uložený v sobě a že nám to nikdo vzít nemůže. „Jen co v sobě nosíme, to si chránit musíme“, zpívalo se u nás ve středověku. Tož tak. Všechno, co teď prožíváme, bereme jako další obohacení….

10 PM

Doma honem otvírám televizi. Závěr koncertu je nádhernej. Lidi na obou stadiónech šílej, my s Renatou a Andreou před televizorem. Chroustáme meruňkový koláče. Myslím na Toma, kterej právě teď startuje z Newarku (vnitrostátní letiště v New Yorku) na Floridu. Je to daleko, přes tři hodiny v letadle, mnohem dál než z Prahy do Londýna. A jel jen tak, jakoby jel jen na Buchovy. Ovšem na Buchovy, to by bylo mnohem, mnohem lepší než na Floridu. Jenže člověk jaksi nemůže bejt všude zároveň…

Králíci dostali trávu, sežrali ji nekompromisně. Život je prostě nezadržitelnej…


DOSLOV po dvou měsících – září 1985

Koncert Live Aid pro hladovějící Afriku vydělal 60.000.000 dolarů.
Tomáš se vrátil z Floridy s poznáním, že je to nudná placka.
Miloš se vrátil z Evropy a je nadšenej, že máme králíky, který žerou trávu, a budou mu tudíž chutnat.
Renata odletěla někam, kde bude určitě děsná nuda (děsným letadlem, ve kterým se nevyspí).
Andrea odletěla do Kalifornie, rozhodnuta konečně něco dělat – kurz fyzikální terapie.
Petr a Richard odjeli do Mnichova se štosem objednávek na skijaky.

Já jsem většinou v kuchyni. Koláče jsou teď borůvkový.
Táta sklidil a zavařuje okurky, rajčata, papriky a cukíny pro všechno obyvatelstvo východního pobřeží Spojených států.

Komentáře

  1. Název souhlasí, stát taky, v lese to je, tak asi jo.

  2. Iveta Kopecká

    Jsem ráda, že jsem si mohla přečíst kousek života v Králičích doupatech, jako bych se tam na chvíli vrátila. Na Vaška myslím často, mávám mu tam nahoru a vím, že se na nás kouká, jak se vede – tam i tam, vždyť země je jak zahrádka na dlani :) ještě že Janička umí tak krásně psát.