Můj příběh & povídka

Na Pankráci, na malém kopečku

Naše pošta na Pankráci je nová a veliká.

Od samého začátku mi nápadně připomíná nový pavilón pro slony v pražské ZOO, má stejného ducha: indických slonů by se tam vešlo určitě pět, afričtí, kteří spolu rádi zápasí, v pohodě tři, a to ve všem pohodlí… více…

Doktor se zaječíma ušima

Bob Rychlík, Mt. Airy, Maryland, USA

Na jaře roku 1995 jsem byl skálopevně přesvědčen, že po 11 letech života v Marylandu mne v této nové zemi už nic nemůže překvapit. Dnes si to už nemyslím, zejména po tom, co jsem viděl hořící pochodně dvou věží v New Yorku na televizní obrazovce ve vrátnici naší firmy v Gaithersburgu, nevěřícně, bezmocně a zbytečně jsem tam stál spolu se skupinou svých pracovních kolegů. Dnes ale chci psát o něčem příjemnějším, jako například o úspěšné operaci páteře. více…

Baronka

Miroslav Jandovský
I když pan řídící ze sousední vesnice, pořád byl jenom kluk. Host paní baronky, která měla v celém okolí značnou autoritu. Nepřišel vhod. Nevěděl, že baronka musí sama dojit, poklidit a nakrmit osm krav, pak se jít umýt a převléci, navonět a posléze ho důstojně přivítat.
Bože, jsem já to bezohledný nevychovanec, říkal si, když revidoval své představy. více…

Docela obyčejná sobota

Jana Krůtová, Connecticut, USA
„Já nechci mít nic společnýho s králíkama, který nežerou trávu a navíc v noci nespějí“, začala jsem vykřikovat uprostřed noci, když mě znovu, už poněkolikáté, vzbudil dusot za stěnou naší ložničky. více…

Touha po Arcadii

„Vysvětlete mi, proč se říká: Hraješ jako ponocný. Musí tady být racionální důvod, na který bych chtěla přijít. Vy, profesore, dnes hrajete jako pomocný ponocný. Tato hra je nesložitá, vyžaduje pramálo důvtipu. Stačí sledovat, kdo co vynáší a výraz jeho tváře. Povaha je zde jako na dlani. Chamtivec, jako zde přítomný můj syn, se žene za balíkem a prohraje kalhoty. Stačí počkat, až vezme hromadu karet, a pak třeba i s malým ziskem zavřít. Logiky je tu pramálo. Tak málo, že i moje na hru stačí. více…

Anenská pouť

Když seděl dědek na záchodě, chodili domácí na hnůj. Lidé z okolí se jim smáli, říkali, že mají dědka císaře pána, který také sedí pořád na trůně. Uvažovali proto o tom, že by měli postavit ještě jeden domeček. Jenže to by byla výstřednost. Jednou, pod vlivem náhlé příhody, se mladá, jinak mírná a spíš poddajná osoba, rozběsnila a s křikem rozkomíhala domeček, až starý s kdákáním vyběhl. „Dědo, koukejte vypadnout! Já už nebudu chodit srát na hnůj jako děvečka. Dám vám hrnec a seďte si na hrnci.“ více…

Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie