Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Budování českého občanského národa

Úvodní stránka » Budování českého občanského národa

Historik Dušan Třeštík říká, že naše národní identita je dána společnými dějinami a společně prožitou každodenností. Pak ale musíme do tohoto našeho národa zejména přijmout Němce a Židy, které dvousetleté národovecké šílení, spojené s budováním národního společenství a posléze i státu, vytřídilo. Vždyť oni s námi prožívali dějiny i každodennost nejméně půl tisíciletí nebo i déle. Český skladatel Mahler a nejslavnější český spisovatel Kafka? Mně by se to líbilo. Pro naprostou většinu Čechů jsou to ale těžko přijatelné představy, obávám se. To bychom se museli vrátit ke skvělému středověkému konceptu, kdy národ byli všichni ti, co žili v určitých hranicích, a maličkosti jako jazyk nehrály roli. Po dvou stovkách let tohle půjde velmi těžko. Upřímně si nedovedu představit, že běžný průměrně xenofobní Čech, který má problém připustit, že v této zemi bez zásadních problémů žijí i Vietnamci nebo Romové, je navíc přijme do českého národa. Židé, pokud neskončili v Osvětimi nebo v Izraeli, zřekli se vesměs své jazykové i náboženské odlišnosti a slaví často i Vánoce. Odlišnosti německé zbavili jsme se násilím. Zůstali jsme sami, my, co mluvíme česky, tedy my Češi. Se svým jazykovým národem je bohužel většina z nás spokojená, od školy a rodiny neznáme nic jiného. Přitom Američani jsou Američani, i když jsou bílí, černí nebo žlutí, případně mluví španělsky. Ve Švýcarsku nežijí Němci, Francouzi, Italové a Rétorománi, ale jen Švýcaři – a nikdo s tím nemá zásadní problém. Proč to u nás nejde? Protože jsme špatně začali. Protože jsme svou identitu nerozlučně spojili s představou boje proti Němcům, tedy proti těm, co německy mluví. Místo abychom byli v klidu Češi mluvící česky a Češi mluvící německy (protože tak to fakticky bylo po mnoho staletí), rozhodly se dvě třetiny obyvatel Českých zemí, že zbývající jedna třetina jsou vetřelci. Bude těžké si to odmyslet.

Česká kráva

Pokud mi něco zásadního neuniklo, tzv. české národní obrození bylo úspěšné zejména a možná jedině proto, že bylo dokonale podepřené bezprostředním materiálním, tedy zcela sobeckým, zištným zájmem velké skupiny lidí. Čeští živnostníci a podnikatelé se cítili znevýhodněni proti Němcům, kteří – přes nepochybně poměrně benevolentní poměry v multinacionální habsburské monarchii – tvořili prostě Herrenvolk. Sentimentální a vznešený projekt národního obrození na jazykové bázi byl tedy pro mnohé bezvadným nápadem, jak na trhu získat nezaslouženou výhodu. Jednoduše dobrý marketingový tah. Stejně tak je to s nejrůznějšími akcemi dneška (Czech Made, Klasa, Česká kráva…). Zboží, které nemůže konkurovat cenou nebo kvalitou, získává pro zákazníka virtuální užitnou hodnotu, jeho předností je, že bylo vyrobeno u nás. Nakonec se Čechům podařilo, že se sami stali Herrenvolkem – i když si účelově vypomohli konstrukcí Československého národa. Bylo by hodně pokrytecké divit se českým Němcům, že z obrácených poměrů nebyli nadšeni. Je to těžké s národy střední Evropy. Některé ulice a náměstí v Čechách měly za posledních sto let pět i šest různých názvů. Myslím, že Jan Werich kdysi řekl, že budoucnost je jistá, jen minulost se stále mění. To o minulosti je nepochybně pravda, rozhodně na území mezi Bugem a Rýnem.

Žižka bin Ládin

Někdy mám pronikavý pocit, že vztahovat se k dějinám, k naší vlastní – slavné i neslavné, ale naší – minulosti, už skoro ani nejde, že je to zábava učitelů a krasoduchů. Třeba proto, že pro průměrného člověka je nemožné posoudit, zda například Žižka byl největším hrdinou českých dějin či rodným bratrem Usámy bin Ládina. Pro obojí je dost důkazů, stačí si vybrat. Objektivní dějiny neexistují, říká Dušan Třeštík, je to jen naše vyprávění o minulosti, vyprávění o nás a pro nás. To jednoho potěší. Znamená to, že bychom o nich měli hlasovat jako nedávno v jednom televizním pořadu, protože objektivně se rozhodnout nedá. A kde se nedá objektivně rozhodnout, a rozhodnout se asi musí, mají-li dějiny vůbec k něčemu být, tedy máme-li si mocí mermo srovnat kostlivce ve skříních, bude se hlasovat. Žižka se asi stane opět tím, čím ho viděl Nejedlý, a šlus. Jenže co když naši bratři, Češi ze Sudet, si zvolí hlasováním Usámu? No co, vyloučíme je z českého národa, nejlépe hlasováním. Všichni Češi z kotliny budou pro, všichni ti Švarcové, Vágnerové, Grossové a Kleinové, co zrovna jedno nebo dvě století mluví česky, protože pradědeček se náhodou neodstěhoval do Vídně jako kamarád Novák, ale do Prahy. Co tím chci říct? Je to samozřejmě zjednodušená skoro hloupost, ale mám pocit, že z dějin pro naše dotváření občanského národa neplyne nic. Nic praktického, uchopitelného. Podívejte se na Američany. Žádné dějiny neměli, teprv čas jim je milosrdně nadělil, ale žili si vesele dál i bez nich. Naše dějiny nás víc rozdělují než spojují. Kdo komu kdy podřezával krky si tady na tom malém kontinentu všichni náramně dobře pamatujeme, protože to se – coby dějiny – dochovalo nejlíp. Vždycky platilo to, co charakterizuje dnešní média, totiž že dobrá zpráva je hlavně ta špatná.

Ostatně, je nějaký ověřitelný vztah mezi dějinami a budoucností? Tedy kromě zbožných přání a vtipných řečí o jejich opakování jako fraška a podobně? Je třeba nějaký poměr mezi množstvím dějin v mrazáku a růstem HDP? Pokud ano, tak je to spíš negativní korelace. Třeba takové Slovensko. Podle našich měřítek je prakticky bez dějin. Vadí mu to nějak v rozletu? Bez závaží dějin se nějak líp lítá.

Vendetta

Dějinami nás mlátili po hlavě – no, dvě stě let, že? Platz der Wehrmacht se stal náměstím Říjnové revoluce. Ejhle, dějiny. Tak proč by just odedneška ty dějiny měly platit? Jako že jsme teď chytřejší, moudřejší, víme víc? Ale zítra budeme možná ještě chytřejší a naše dnešní chytrost bude k smíchu. Půl století řešíme kupříkladu takovou malou lapálii, takové drobné, téměř konsensuální a venkoncem pochopitelné etnické čištění v pohraničí. Ani v jednadvacátém století to vyřešit nedokážeme, nedokážeme se přes to přenést, vygumovat všechny křivdy, vymazat představu, že dobrý Němec je mrtvý Němec. Možná, že za nějakých dvacet, nejvýš třicet let se bude u nás mluvit anglicky i na ulici a v obchodě, tempo tomu nasvědčuje, ale představa tisíciletého nepřítele, zalévaná obrozenci, demokraty i komunisty, tu možná bude pořád. Vendetta, zpívá se v jedné francouzské písničce, co mi zní v uších, je krásná tradice, jež spojuje generace.

Suchá voda

Pan Třeštík doufá ve vytvoření občanského národa. Nevím proč, ale občanský národ mi připadá trochu jako contradictio in adjecto, jako suchá voda. Národ je obrana spojených kmenů proti jiným podobným tlupám. Upevňuje se zdůrazněním odlišnosti, ke stejnému účelu má své vlastní dějiny, svou vlastní verzi minulosti a občas i svou vlastní verzi budoucnosti (Třetí říše třeba). Ne nadarmo se moderní národy definovaly většinou jazykem, tou nejmarkantnější odlišností. Svlečeni do trenýrek, Evropané se od sebe neliší. K čemu potřebujeme občanský národ? Jako ochranu před nebezpečím třeba z Evropské unie? Na to nám stačí stát, řekl bych, a národ jazykově definovaný, když už ho máme a zrušit nejde. Pokud se bojíme, že EU je spolkem, jenž nám má škodit, kde se naše národní zájmy rozpustí, tak proč tam lezeme? Vím, že, Bože, nejsi, ale kdybys třeba byl – tak se budu modlit, to mi neuškodí? Typické je, že hlavními zastánci národních zájmů v EU jsou občanští demokraté. Buď to nemyslí s národními zájmy vážně, nebo mají špatný název strany, jinak to nevidím.

Babička vs. Harry Potter

Jazykově definovaný národ má svou sílu na přechodnou dobu. Od okamžiku, kdy jsme se začali masově učit jazyky a jezdit studovat nebo pracovat do ciziny, nastal pomalý proces jeho eroze. Poznáváme jiné jazyky, jiné kulturní okruhy – a k češtině a třeba k lidovým zvykům se vracíme sice rádi, ale stejně tak, jako se rádi vracíme domů do ložnice nebo do koupelny. Možná to tak ještě není, ale brzy to tak bude. Nezapomínejme, že my starší jsme produktem manipulativního vzdělávacího systému minulosti, který vždy, kam paměť sahá, pracoval na principu pokračování statu quo, klonování mozků. Mistr a žák. Jenže vzdělávací systém jako řízený proces s definovaným, předem daným výsledkem, co má který mozek obsahovat za informace a hlavně za názory, nezadržitelně ztrácí na významu. Naše děti už získávají informace nezávisle na rodném klanu či národě, a pokud mají IQ větší než malé, dokáží je i zpracovat po svém. Často se nám to velice nelíbí. Neumíme-li dítěti srozumitelně vysvětlit, že číst Babičku má větší hodnotu než číst Harryho Pottera, protože je to vysvětlení – bohužel – iracionální, má naše národní budoucnost problém. Nebolí mě to. Zdá se mi, že diskuse na toto téma obecně je diskusí veteránů. Nám to nějak leží na srdci, ale myslím, že ti, co se narodili před deseti či patnácti lety, si tuhle otázku už nikdy nepoloží. Jako všechny armády světa se vždy chystají na minulou válku, i my se na ni chystáme. Jenže i naše národní Maginotova linie stojí na úplně opuštěném poli, jen to zatím není vidět. Téma národ se mezitím přesunulo do hospod čtvrté cenové skupiny mezi hajlující holohlavce, do programů některých politických stran, do sportovních rubrik a do diskusí intelektuálů. Taky si kupuji výrobky s nápisem Český, ale tuším, že je to tah německého majitele a jeho britského ředitele marketingu. Jenže národní zájem, národní stát mi připadá jako cesta do Severní Koreje. Prostě si myslím, že Češi budeme postupně jen ve volném čase a mimo tzv. veřejný prostor, protože až jej ovládnou naše děti, budou v něm řešit podstatné věci. Taky trochu jinak. Nejde to vyřešit? Shift + Delete a začneme znova.

Trochu jsem to zjednodušil, ale myslím si to. Myslím si, že podobně dopadnou i jiná obrovská témata. Například čtení a psaní se postupně vrátí tam, kde bylo po většinu časů, totiž mezi koníčky excentriků. Všechna zařízení budou mít nějaký hlasový interface, jelikož psaní zdržuje, možná i někdo vymyslí předávání myšlenek bez jejich zdlouhavé formulace, rovnou. Je to k smíchu? (Mimochodem, například prohlížeč Opera už dnes nabízí, že vám bude předčítat webové stránky – zatím anglicky. Tahle budoucnost už začala, to je jisté.) Naši přímí předkové, zemědělci v české kotlině v takovém jedenáctém století, neměli nic, neměli boty, dokonce ani okna, stůl a židli, ba ani komín. Všechno, co dělali, dělali bezpochyby s jedinou myšlenkou – aby se měli líp, aby se urodilo aspoň tolik obilí, aby v zimě nemuseli jíst bukvice. Mysleli na větší konzum, řekli bychom. To nám zůstalo. Stát a národ byly a jsou nástroje k zachování naší fyzické existence a blahobytu. Se státem a národem samozřejmě vždycky manipulují elity, většinou s cílem zajištění svého blahobytu. To nám taky zůstalo. Proto se nám taky jeví politika jako vyprázdněná. Demokracie na tom mění pramálo – protože dává právo hlasovat i těm, co nedovedou zodpovědně posoudit nic. Na tom nelze ani nic měnit, osvícená diktatura je sice asi efektivnější forma, jenže má tu malou chybičku, že nelze zaručit, že bude osvícená. Co může pomoci je jednak občan osvobozený od národních sentimentů a předsudků – a to se asi stane samo od sebe výše naznačenou cestou, bez buditelů. Navíc, myslím, vychýlené systémy mají tendenci se samovolně dostat do rovnováhy, takže jsem spíš optimista. Globalizovaný zdroj informací je lepší než lokální, ale to už je současnost, jen si to nechceme připustit. Za pouhých dvacet let jedničky a nuly z dílny Billa Gatese obsadily všechny psací stoly na světě. To je jen začátek. Umím si, opravdu umím, lépe představit nějaký Centrální Mozek Lidstva než zachování národních či občanských států na věčné časy. Prostě pro ně nebude racionální opodstatnění. A pak si my, kluci, co spolu chodíme, můžeme říkat třeba Češi.

Martin Chlupáč