Krmiči holubů, nebo šedí panteři?

Naše videa

Za císaře pána

Ako sa varia halušky

Co vidím z okna ložnice

Dolina


Chvilka poezie

Anenská pouť

Úvodní stránka » Anenská pouť

Když seděl dědek na záchodě, chodili domácí na hnůj. Lidé z okolí se jim smáli, říkali, že mají dědka císaře pána, který také sedí pořád na trůně. Uvažovali proto o tom, že by měli postavit ještě jeden domeček. Jenže to by byla výstřednost. Jednou, pod vlivem náhlé příhody, se mladá, jinak mírná a spíš poddajná osoba, rozběsnila a s křikem rozkomíhala domeček, až starý s kdákáním vyběhl. „Dědo, koukejte vypadnout! Já už nebudu chodit srát na hnůj jako děvečka. Dám vám hrnec a seďte si na hrnci.“
Tak začal starý Tůma sedat za chalupou a z kopřiv koukal na mraky. V jejich plynutí asi hledal souvislost s vrstvami kapilár borového dřeva. K žilobití dřeva se vracel na podzim. Vydrhnutá deska stolu odkrývala pevné části těla stromu a dala vyniknout vrstvám, zákrutům, záhybům života, který byl a není, po kterém zbyl jenom mrtvý důkaz jeho někdejšího rozmachu, růstu a trvání, o kterém věděl jenom on, starý Tůma, dědek všem pro blázny a nikomu k užitku. Sledoval ten přerušovaný tok, viděl minulé proudění mízy, cítil slunce, které ji hnalo nahoru ke koruně.
Živote, co jsi, říkal si možná, protože slova mu bylo říci zatěžko. Spíš něco cítil a přibližně tušil, co to bylo. Neměl žádostivost ukládat věci do slov.

Celý text ke stažení: Miroslav Jandovský – Anenská pouť